Příliv venkovského obyvatelstva do měst v 19. století přinesl mnoho změn. Nekvalifikovaní vesničané potřebovali práci. Někteří se nechali zaměstnat v továrnách jako dělníci. Další si najali zámožní měšťané, aby jim pomáhali s domácností. To byla běžná praxe již v raném novověku. Tehdy se měšťanstvo snažilo napodobit životní styl šlechty. Služka a čeledín se tak stali symbolem bohatství.
V 19. století byla služebná v domácnosti nepostradatelná a byla součástí každé „slušné“ rodiny. Nehodilo se, aby manželka úředníka, politika nebo majitele podniku prala na dvoře prádlo nebo škubala slepici. Ženské pomocnice tedy byly nutností. V té době se však jejich postavení dočkalo uzákonění. Jejich práva a povinnosti upravoval Čelední řád z roku 1857.
Služky v 19. století
Pracovní den vypadal u každé služky jinak. Běžně však začínal kolem čtvrté nebo páté hodiny ranní. Spát chodila až jako poslední. Jelikož žila v domácnosti společně s rodinou, neměla pevně stanovenou pracovní dobu, jako například dělnice v továrnách. Podle manželky poslance Johanny Krausové to ani nešlo.
Portrét služebné, 19. století.
„Služka jde ráno nakoupit, příjemně se projde a pohovoří, doma se v klidu svlékne a jde uklízet. Zatímco paní, pokud nemá kuchařku, připravuje oběd. Služka mezitím uklízí pokoje. Často, když do nich nahlédnu, vidím, jak děvče postává na balkoně a lelkuje. Tuto „těžkou" práci vykonává do půl jedenácté. Poté sejde do kuchyně, upraví se, což trvá půl hodiny a pomáhá paní s vařením. Ta zatím nejhorší práci již udělala. V poledne se děvče umyje, přičísne a jde pro vodu. Rozhodně nespěchá. Po obědě myje nádobí. Moje se s ním loudá od dvou do půl čtvrté. Pak se nasvačí, upraví a od čtyř do půl páté si chystá žehlení. Nádobí od svačiny neumyté. Proč by měla v sedm hodin odložit cihličku? A o večeři, vodu, cídění bot a jiné drobnosti by se staral kdo?
Perná služba
Za podobnou službu dostávaly služky kolem 12 zlatých ročně. Ne všechny však měly tak pohodový život. Dokazuje to Čelední řád, který nařizoval, jak by se měli pomocníci chovat a jak mají být trestáni. Čeledín se měl například „vystříhati všeho nákladu v oděvu, rozkošech a poměrům, které mu nepřísluší." Pán mohl také kdykoli prohledat osobní věci služebných. Tresty mohly mít různou podobu od pokut, vězení, po kárání na těle. Služky mohly být mrskány metlou, čeledíni holí. Trest měl předem schválit lékař.
Matka známého vlastence, národopisce a mecenáše Vojty Náprstka, paní Anna Fingerhutová, nastoupila do služby ve svých jedenácti letech. Ve svém deníku popsala, že spala v jakési komoře, která měla sice otvor jako okno, ten však nešel zavřít. Na postel, jež sdílela s druhou služebnou, pršelo a sněžilo. „Po probuzení byla peřina od huby zmrzlá od dechu."
Situace se začala měnit na konci 19. století. V té době začaly vznikat spolky, jež chránily práva služebných. Na přelomu století pak pořádala bývalá služebná Josefa Náprstková, manželka Vojty Náprstka, nedělní dýchánky určené přímo služkám. Na těchto večerech vystupovali herci Národního divadla nebo operní zpěváci. Cílem akcí bylo „aby děvčata se vystříhala pouličních odrhovaček a měly nějaké vzdělání."
Služky vs. technologie
Služebné byly běžnou součástí měšťanských domácností až do druhé světové války. Za okupace musela řada děvčat nastoupit do továren. Komunistický puč v únoru 1948 služebné prakticky zcela „vymazal“. Postupně je také nahradily nové vynálezy.
Zdroj:
