Oním plamenným kazatelem byl kněz Jan Želivský, jenž v novoměstském kostele Panny Marie Sněžné působil od loňského roku. Do té doby se o něm neví prakticky nic, snad jenom to, že mohl být původně členem řeholní komunity premonstrátského kláštera v Želivy, ležícího na soutoku řek Želivky a Trnávky.

Napětí v Praze by se toho času dalo krájet. Noví konšelé, dosazení na Novém Městě pražském počátkem července z rozhodnutí krále Václava IV., dávali jasně najevo svůj odpor vůči přívržencům upáleného mistra Jana Husa. Na základě jejich nařízení museli husitští kněží nuceně opustit své fary, zakazovala se veřejná shromáždění lidu, stejně jako kázání před kostely. A aby toho nebylo málo, za mřížemi skončilo dokonce několik radikálních stoupenců kalicha. Odpověď na sebe ale nenechala dlouho čekat…

Když Želivský domluvil, mezi posluchači to jenom vřelo. Je dost možné, že si kázání uvnitř kostela vyslechl i pozdější husitský vojevůdce Jan Žižka. Lidé se shromažďují před vchodem, mnozí ukrývají pod plášti zbraně. I z toho se dá usuzovat, že další akce byla naplánovaná. Nejprve rozvášněný dav zamířil ke kostelu svatého Štěpána. Tamní katolický farář je nucen spasit se útěkem, za své vzaly obrazy a honosná výzdoba. Vždyť člověk má přeci k Bohu podle Husova přítele, mistra Jakoubka ze Stříbra, směřovat hlavně svým srdcem, a to přesto, že Hus výchovnou funkci umění uznával. Následně přijali všichni přítomní během mše, kterou Želivský celebroval, pod obojí způsobou chléb a víno, čímž ze sebe smyli hříchy a před finálním dějstvím se vnitřně posílili.

Ve jménu kalicha

Jejich další kroky pak už bez zaváhání směřovaly k Novoměstské radnici, která se nacházela na Dobytčím trhu, tedy dnešním Karlově náměstí. Část městské rady zde právě urychleně projednávala nastalou situaci. Na požadavky příchozích, aby okamžitě propustili vězněné kališníky, odpověděli radní zamítavě. Navíc prý kámen hozený kýmsi z okna trefil monstranci nesenou v čele právě Želivským.

Rozlícený dav pak už na nic nečekal a vpadl dovnitř. Kdo nepřišel o život přímo v zasedací síni, skončil násilím vyhozený z okna na kopích a sudlicích dole čekajících husitů. Alespoň takový je nejznámější obraz tehdejších událostí. Mezi mrtvými, jejichž počet kolísá mezi deseti až čtrnácti, byl i purkmistr Jan Podvinský či místorychtář Mikuláš. Stavidla husitské revoluce se v Království českém právě otevřela.

Královský podkomoří Jan Bechyně z Lažan sice dorazil na místo činu se svými třemi sty jezdci, ale jednak se zpožděním, a navíc vzápětí zase zmizel ze scény. Nabízí se domněnka, že záměrně, sám totiž patřil k předním příznivcům husitských ideálů. V polovině srpna pak umírá vyčerpaný a nemocný král Václav IV., což jenom posílilo příznivce kalicha v útocích proti církevním budovám.

O tom, že revoluce požírá své vlastní děti, se ale zanedlouho přesvědčil i sám Želivský. Za pomoci pražské chudiny sice ve svých rukou soustředil značnou moc, bez milosti likvidoval protivníky a dokonce stanul v čele armády při společném tažení pražanů a táboritů do východních Čech. Sílící opozici umírněných husitů se nicméně nakonec podařilo Želivského diktaturu omezit a po předvolání na Staroměstskou radnici v březnu 1422 byl radikální kazatel i s několika svými druhy zajat a vzápětí popraven.

Pavlína Pitrová