Mayové ji nazývali Pok a Tok, Aztékové Tlachtli a dnes se jí říká Ulama. Mezoamerická míčová hra má svůj původ ve vesmíru a náboženské víře předhispánských národů. Podle nejčastějšího výkladu míč a jeho pohyb na hřišti připomínal pohyb nebeských těles na obloze. Hra byla vnímána jako boj Slunce proti Měsíci a hvězdám - představující princip světla a tmy. Smrtící vybíjená byla velmi často brutální hrou, za níž ale stál náboženský rituál. Její účastníci při ní často přicházeli o život a pravidelně docházelo k lidským obětem.

Náboženský hra se spoustou brutality

Vlastně již od starověku až do španělského dobytí v 16. století nebyla tato hra pouhým sportem, ale daleko spíše hlavní součástí mezoamerické kultury. Hráli ji Olmékové, Mayové a Aztékové a každý z těchto národů měl pro hru specifické jméno. Hráči se při hře vrhali na kamenná hřiště, aby udrželi míč ve hře, a končili hru zkrvavení a potlučení. Když navíc hráče zasáhl těžký míč letící vysokou rychlostí, mohl způsobit vnitřní krvácení do nechráněných částí těla a někdy i smrt. Velký gumový míč vážil 1,36-3,63 kg a měl průměr kolem 25 až 37 centimetrů, což zhruba odpovídá velikosti basketbalového míče. V porovnání s ním byl ale uvnitř pevnější a mohl vážit mnohem více, takže byl i smrtícím nástrojem. Pokud někoho zasáhl míč na nesprávném místě dostatečně silně, mohl ho úder snadno zabít.

Kvůli nebezpečí, jakým hra hrozila, byli hráči i náležitě oděni, aby byli chráněni před vážným zraněním. Potřeby a styl se v průběhu času měnily. Časté byly pokrývky hlavy nebo přilby, které ji chránily, prošívané bavlněné chrániče na lokty a kolena a kolem pasu nebo hrudi se nosily kamenné pásy zvané jha neboli "jugo", jež se používala k odpalování a přihrávkám. Jha byla bohatě zdobena.

Na historii mezoamerických míčových her se podívejte v tomto dokumentu:

Zdroj: Youtube

Hřiště na krvavou a brutální hru

Paso de la Amada v Mexiku. Právě zde se hrála tato extrémně násilná míčová hra plná vážných zranění a násilí v míře překračující normu. O nejstarším známém mezoamerickém hřišti na míčové hry se předpokládá, že sahalo až k Paraguayi a na sever do dnešní Arizony. Stáří bylo určeno radiokarbonovou metodou, která hovoří o stáří přibližně 3600 let, což jej řadí mezi kultury Mokaya a Olméků a jen několik set let poté, co se první lovci a sběrači usadili ve stabilních obytných komunitách. Nejstarší příklad míčového dvorce nalezený na mexické vysočině byl identifikován až v roce 2020 a jedná se o míčové hřiště v Etlatongu v horách Oaxaca v jižním Mexiku. Hřiště bylo postaveno přibližně v roce 1374 př. n. l.

Pravidla hry zůstala utajena

Stejně jako každá hra, měla i tato netradiční vybíjená svá pravidla, jež však nejsou již přesně známa. Dostupné důkazy jsou totiž získávány jen na základě výkladů ze soch, umění, míčových hřišť a glyfů.

Na každé straně hrací uličky byly dvě dlouhé rovnoběžné stěny, od kterých se odrážel gumový míč. Tato hra se podobá volejbalu s tím rozdílem, že hráči museli při vracení míče používat boky a neexistovala zde síť. Míč musel překonat čáru a bylo nutné jej stále udržovat v pohybu, aniž by se dotýkal země. V některých verzích hry se zřejmě nesměl trefovat rukama ani nohama. Některé interpretace pak ukazují, že hráči byli rozmístěni po hřišti a míč se předával rychlým tempem.

Týmy byly různé velikosti, od dvou do šesti hráčů, a cílem týmu bylo trefit pevný gumový míč přes čáru. Mayové pak přidali do středu hřiště dvě kamenné obruče nebo kruhy na obou stranách, a když se hráči podařilo dostat míč přes kruh, hra skončila. Body získávaly týmy i tehdy, kdy hráči soupeře netrefili míč do svislých obručí umístěných ve středovém bodě bočních stěn, nedokázali vrátit míč soupeři dříve, než se podruhé odrazil, nebo dovolili, aby se míč odrazil mimo hranice hřiště. Zvítězil tým s největším počtem bodů. Pokud měla hra zvláštní náboženský význam, mohlo být poražené mužstvo obětováno, o čemž svědčí četné dobové ilustrace. Obětování hráčů s míčem bylo pro Maye i Aztéky úzce spjato s nebeským cyklem Slunce a Měsíce, stejně jako hra samotná.

Populární hra měla hřiště v každém městě

Celkově bylo na území objeveno na 1 300 míčových hřišť, takže předpokládáme, že skoro všechna hlavní mezoamerická města starověku měla alespoň jedno. Největší přitom bylo v mayském městě Chichén Itzá a měřilo 96,5 metru na délku a 30 metrů na šířku. Hřiště byla často obkládána kamennými bloky a hrálo se na obdélníkovém hřišti se šikmými stěnami. Ty byly často omítnuté a pestře natřené, a kromě obrazů lidských obětí zde byli zobrazováni hadi, jaguáři a dravci - což naznačovalo spojení s božstvím. Když například v 16. století dorazili do středního Mexika Španělé, kněží a conquistadoři zaznamenali své dojmy z mezoamerické míčové hry. Domnívali se, že mezi Aztéky existovala silná vazba mezi míčovou hrou a stínáním hlav. Hernando Cortez popsal mapu Tenochtitlánu a označil hřiště na míčové hry jako Tzompantli (aztécké slovo znamenající "stojan na lebky"). A právě na tomto konkrétním hřišti byly nalezeny tisíce lebek. Španělé později právě kvůli náboženským konotacím hru zakázali, ale přesto se dnes – třeba v Mexiku – jisté její varianty hrají.

Zdroje: healthahoy.com, www.mexconnect.com, www.ancient-origins.net