O Indii se často mluví jako o zemi vdov. Podle sčítání lidu v roce 2001 byla v každé čtvrté domácnosti vdova. 68 % žen se před ovdověním staraly o domácnost a 72 % jich bylo negramotných nebo prošlo pouze primárním vzděláním (16 %).

Ztráta manžela tak pro hinduistickou vdovu znamená velký problém. Ani dnes není výjimkou, že žena je vyloučena ze společenského života i ze života manželovy či vlastní rodiny.

Petra Dušková ve své bakalářské práci píše: „Příčinou tohoto choulostivého postavení hinduistické vdovy je víra ve staré pověry, předsudky a zvyklosti nevytrácející se ani dnes. Někde se vdovská tradice drží dokonce velmi silně, například v indickém Pandžáb nebo Gudžarát a to napříč celým kastovním systémem. Žena je velice často závislá na svém manželovi, nic nemůže vykonávat samostatně, není hodna toho, aby se samostatně rozhodovala, ekonomicky je zcela odkázána na manžela či jeho rodinu, manžel a jeho rodina jsou její identitou. Pokud manžel zemře, stává se jeho manželka „nikým“, její děti přecházejí zpravidla do péče manželova nejstaršího bratra nebo jeho rodiny, což je pro každou matku velice bolestivé." (Zdroj: dspace.cuni.cz)

Často se za mužovu smrt také vdova obviňuje s tím, že měla špatnou karmu. Z naší křesťanské tradice jsme zvyklí, že vdova si obléká černý šat a například ve středověku měla truchlit jeden rok, než se mohla znovu provdat. Hinduistická vdova si obléká bílé sárí a měla by si oholit hlavu. Měla by se vzdát červené tečky na čele a náramků, které symbolizují vdané ženy. Často je také zapovězena celou rodinou a odvezena do „vdovských měst", kde jsou ženy zanechány bez finančních prostředků v hrozných poměrech. Nejznámějšími městy jsou Váránasí či Vrindávanu.

Indie bude v září příštího roku slavit zvláštní výročí. Bude to 35 let, co se přestaly legálně upalovat vdovy. Vláda tehdy oficiálně zakázala provozování rituálu zvaného Satí (v sanskrtu Satí znamená dobrá nebo ctnostná žena), při němž se po smrti manžela měla vdova sama upálit na jeho pohřební hranici. Tento rituál má samozřejmě svůj původ v hinduistické mytologii, měl však i ekonomický význam - rodina neviděla důvod, proč vdovu a často i děti po smrti manžela živit.

Manuův zákoník, který vznikl patrně mezi 2. stoletím př. n. l. a 2 stoletím n. l. v severní Indii, a podle něhož se lidé stále řídí, říká, že žena by neměla bez svého manžela prakticky vůbec existovat, protože není schopna o sobě ani svých dětech rozhodovat. „Správná žena touží být ve stejném světě, jako je ten, kdo si ji vzal, ať už je naživu nebo zemřel, a nedělá nic, co by mu bylo nemilé," píše se v zákoníku.

Ženy ale často vstupovaly na hranice dobrovolně. Hlavním důvodem bylo její zatracení, kterému se chtěly vyhnout. „Žena, která skoná touto strašnou a hlavně „zbytečnou“ smrtí, dosáhne prý osvobození (mókša) a ještě svým sebeobětováním očistí manželovu rodinu od všech špatných činů nahromaděných během karmického znovuzrozování. Satí je tedy vnímáno jako výsostně šlechetný čin a ženám zpopelněným spolu s tělem zemřelého manžela je posmrtně prokazována úcta. Na místě kremace je jim postaven pomníček, kam jistě zamíří nejeden poutník," píše Dušková.

Ať už jsou ženy donuceny, či jdou na hranici dobrovolně, podstupují dlouhý rituál, během něhož zpívají a pijí omamný nápoj, který má utlumit jejich bolest. V roce 1987 vyvolal sebevražedný akt osmnáctileté Roop Kanwar celonárodní pozdvižení a indický tisk ho označil za „pohanskou oběť“ a „barbarský incident, který zčernal obraz Indie ve světě“.

Skupiny žen demonstrovaly proti Satí po celé Indii, což vyvolalo opožděné vládní kroky proti Roopiiným příbuzným. Spousta žen se však postavila za Satí s odkazem, že ve Spojených státech amerických je ztráta partnera jednou z hlavních příčin páchání sebevražd. (Zdroj: www.hinduismtoday.com) Indickou společností je čin Satí sice odsuzován, postavení vdov se ale nelepší. I proto vznikají nové organizace, které se snaží o vdovy starat a zajistit jim alespoň trochu důstojnosti.