K naprosto nečekanému odhalení došlo náhodně poté, co byla tisíciletá socha Buddhy zapůjčena do nizozemského muzea Drents. Socha byla v Nizozemsku znovu zakoupena a prodána a v roce 1996 se soukromý majitel rozhodl, že nechá sochu opravit. Byly na ní totiž praskliny a odštěpky, které poškozovaly zlatě natřený exteriér.

Když však restaurátor sejmul sochu z dřevěné podesty, všiml si dvou polštářů s čínským textem umístěných pod koleny sochy. Když polštáře odstranil, objevil lidské ostatky.

Poté nizozemské Lékařské centrum Meander přijalo svého „nejstaršího pacienta“ – tisíciletého mnicha. Vědci očekávali, že by moderní lékařské technologie mohly záhadu objasnit.

Na video se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Mumie uvnitř zlaté sochy sedícího Buddhy

Papírová soška, která má rozměry zhruba sedícího člověka a je pokryta lakem a zlatou barvou, má temnou historii. Pravděpodobně byla po staletí umístěna v klášteře v jihovýchodní Číně, až do doby, kdy měla být jedním z hlavních exponátů výstavy v Drentsově muzeu. Výstava představovala 60 lidských a zvířecích mumií z celého světa. Jenže vše se změnilo, když vědci odhalili uvnitř zlatě natřené sochy tajemství. Tím byla mumie buddhistického mnicha v lotosové pozici.

Lékaři poté sochu opatrně položili na nosítka, aby ji mohli vyšetřit pod dohledem odborníka na buddhistické umění a kulturu Erika Bruijna. Starověký artefakt byl zasunut do špičkového zobrazovacího přístroje. Bylo tak provedeno celotělové CT, odebrány vzorky kostního materiálu pro testy DNA a gastroenterolog Reinoud Vermeijden odebral vzorky z hrudní a břišní dutiny mumie pomocí speciálního endoskopu.

Co bylo zjištěno?

Všechny testy ukázaly, že mnichovy orgány byly odstraněny a nahrazeny útržky papíru. Na nich byly stále patrné čínské znaky. Kromě papíru byl v jeho nitru nalezen i stále neidentifikovaný materiál.

Jak byly orgány z mumie odebrány, zůstává záhadou.

Ukázalo se, že tělo patřilo buddhistickému mistru Liuquanovi, členovi čínské meditační školy, který zemřel kolem roku 1100 n. l. Mnich se pravděpodobně nechal sebemumifikovat, protože byl stoupencem poměrně rozšířené myšlenky, že by se tak mohl stát "živým Buddhou".

Sebemumifikace

Tato metoda byla mezi buddhistickými mnichy nejvíce rozšířena v Japonsku a Číně i jinde v Asii. Mniši, kteří se pokusili o sebemumifikaci, se na proces dlouho připravovali.

Trávili až deset let dodržováním speciální diety, aby náležitě vyhladověli, což jejich tělo připravilo na jeho zachování. Nesměli konzumovat rýži, pšenici a sóju, ale jen ořechy, bobule, stromovou kůru a jehličí. Množství potravy přitom stále zmenšovali, aby snížili množství tělesného tuku a vlhkosti, která může způsobit rozklad mrtvol.

Kromě toho pojídali byliny, cykasové ořechy a sezamová semínka, což potlačilo růst bakterií. Vše zapíjeli jedovatou stromovou mízou, která se používala k výrobě laku. Jed v ní obsažený odpuzoval hmyz a prostupoval tělem jako balzamovací tekutina.

Když byl tento proces zakončen, nechali se mniši pohřbít zaživa v podzemní komoře, odkud dýchali bambusovou trubicí, seděli v lotosové pozici za zpívání súter. Každý den přitom zazvonili, aby ukázali, že jsou ještě naživu. Když zvonit přestali, byla hrobka zapečetěna a po třech letech znovu otevřena. Mumifikované tělo bylo odneseno do chrámu a uctíváno, pokud mumifikováno nebylo, byl proveden exorcismus a mnich byl znovu pohřben.

Mumifikace se ne vždy povedla, spíše jen zřídka. V případě mumie Liuquana se však jednalo o úspěšnou sebemumifikaci.

Mumie Liuquana nyní putuje po světových muzeích. Tomuto mnichovi se podařilo, že byl i po smrti uctíván jako osvícená bytost, jako Buddha nebo učitel, který po smrti pomáhá přinášet osvícení a pomáhá živým ukončit koloběh utrpení a smrti.

Zdroje:

archaeology-world.com

www.history.com

www.livescience.com