Cihlové baráky v táboře Osvětim-Březinka se začaly stavět v roce 1941 a každý z nich počítal s kapacitou 700 vězňů. Zpočátku tu nebyla ani podlaha, chodilo se hlínou, teprve později se budovy vydláždily cihlami nebo zalily tenkou vrstvou betonu. K vytápění sloužila dvoje kamna, která ale prostor v mrazivých zimách nedokázala prohřát. Umyvadla a toalety byly k barákům přistaveny až v roce 1944. Do té doby vězňům k hygieně musely stačit jen společné umývárny, kde se ráno po nástupu tvořily dlouhé fronty.
"Člověk se mohl umýt jen na umývárenském bloku, který byl dost daleko, desítky metrů od jeho ubikace. Voda tam tekla málo, v táboře byl obrovský nedostatek vody. Neúnosné už bylo i prosté vyměšování, to všechno se konalo víceméně za pochodu a na povel," vzpomínal herec Luděk Eliáš (1923-2018), který pobyt v Osvětimi přežil.
V umývárnách neexistovalo žádné soukromí, na latrínách vedle sebe vykonávalo potřebu 58 lidí naráz. Ranní hygiena se musela stihnout mezi nástupem a snídaní, přičemž se v pouhých šesti umývárnách mělo vystřídat přes 40 tisíc vězňů. Očista celého těla byla takřka nemožná.
Kromě cihlových baráků byli vězni drženi i v budovách dřevěných, původně koncipovaných jako stáje pro 52 koní. V jedné takové ubikaci obvykle přebývalo 400 lidí. Kóje hned u vchodu obývali kápové, v těch nejzazších stály kontejnery na výměšky.
Není divu, že se v takových podmínkách táborem šířil tyfus a další nebezpečné infekční choroby. Vězni byli zavšivení a v barácích se rychle množily krysy. V táboře se sice nacházela "marodka", ta ale sloužila spíš k izolaci nemocných, než aby se v ní léčilo. Zdravotníci neměli k dispozici téměř žádné nástroje ani léky.
