Jednotka Sonderkommando Elbe je přirovnávána k japonským kamikaze, přestože se od nich lišila v jednom zásadním bodě: němečtí piloti na rozdíl od těch japonských věřili, že akci přežijí. Jejich stroje navíc nenesly žádné výbušniny, takže byly lehké a rychlé. Cílem akce bylo, přiblížit se k bombardéru a poničit jeho kabinu vlastním letounem tak, aby americký pilot neměl šanci přežít a stroj se stal neovladatelným. Německý letec měl v té chvíli seskočit s padákem na zem a nepozorovaně se vrátit ke své jednotce.

V praxi se však tato představa ukázala být velmi naivní. Německo na konci války nemělo ani pořádné letouny, ani zkušené letce. Do jednotky Sonderkommando Elbe se dobrovolně přihlásilo 800 mladých mužů, kteří prošli jen velmi letmým výcvikem. Do akce je nehnala ani tak oddanost Hitlerovi a jeho ideologii, jako spíš strach o ženy a děti v bombardovaných městech. Byli ochotni nasadit život, aby svůj národ ochránili.

První a poslední mise Sonderkommanda Elbe proběhla 7. dubna 1945. Z osmi set členů jednotky se mohlo do vzduchu vydat jen 180 letců, pro ostatní nebyla k dispozici letadla. Vzhledem k tomu, že se vrhli střemhlav proti drtivé převaze 1300 amerických bombardérů, jednalo se o akci skutečně sebevražednou.

Údaje o zneškodněných letadlech a obětech dodnes nebyly stoprocentně potvrzeny. Podle americké strany většina nasazených Němců zahynula. Údajně se jim podařilo narazit do 15 bombardérů, z nichž zcela zničili jen osm. Německé záznamy naproti tomu hovoří minimálně o 22 zneškodněných amerických strojích a 75 mrtvých německých pilotech.

Na výsledku akce to ale nic nezměnilo, nacistické Německo se měnilo v trosky. Další pokusy o zvrat ve vývoji války už nacističtí pohlaváři vzdali a nehodlali dále mařit životy mladých vojáků. Spíš se teď snažili zachránit své vlastní...