"Nemrzí mě, že umřu," napsal řecký Žid Marcel Nadjary do vzkazu, o němž netušil, zda si ho vůbec někdo jednoho dne přečte. "Co mě ale naplňuje smutkem, je fakt, že se nebudu moci pomstít."

Nadjary byl po příjezdu do Osvětimi zařazen do speciálního komanda, které nacisté využívali k likvidaci ostatků mrtvých a k třídění jejich pozůstalosti. Vybraní muži byli jedinými přímými svědky masového vraždění lidí v plynových komorách. Mrvoly museli odtahat do krematoria, vyškubat jim z dásní zlaté zuby a prohlédnout jim tělní otvory, zda se v nich neskrývají cennosti. Zplynovaným ženám navíc ostříhali vlasy, protože i tento artikl nacistický režim dále využil v průmyslu.

Členům Sonderkommanda se mezi dozorci přezdívalo "nositelé tajemství". Věděli o hrůzách, jež měly zůstat před světem navždy utajeny. Z tohoto důvodu byli tito muži už dopředu odsouzeni k smrti. Podle původního protokolu mělo být komando každé čtyři měsíce obměněno, aby se omezilo riziko úniku informací. Postupem času se však tato praxe ukázala být neefektivní, protože "zaučování nováčků" zabíralo čas a mrtvol se kolem kupily tisícovky. Dozorci potřebovali otrlé muže, kteří si už na příšernou práci zvykli a otupěli, ačkoli často museli vlastnoručně spalovat vlastní příbuzné.

Sonderkommando bylo ubytováno ve zvláštním baráku izolovaném od ostatních. Jeho členové se nesměli bavit s ostatnímu vězni a vzdalovat se od svého stanoviště. Aby jim vydržely síly, dostávali o něco lepší stravu. Přesto z dvou tisíců nasazených mužů válku přežily jen dvě stovky.

Slovák Filip Müller své přežití považoval za zázrak. Přitom míval slabé chvilky, kdy chtěl svůj život dobrovolně ukončit. Jednou se připojil ke skupině mířící do plynové komory, rozhodnutý, že zemře také. "Jedna žena mě vystrčila ven a začala na mě křičet, že svojí smrtí ničeho nedosáhnu, že přeci někdo musí přežít, aby mohl vypovědět světu, co se v Osvětimi stalo," popsal Müller ve svých pamětech.

Snad i díky tomuto zážitku v sobě našel sílu přežít a s pomocí šťastných náhod se mu to podařilo.