V Osvětimi obecně platilo, že dokud člověk pracoval, měl naději na přežití. U Sonderkommanda to ale fungovalo jinak. Spalování mrtvých v pecích krematoria představovalo tu nejhorší práci, jakou si kdo mohl představit. Zoufalí vězni často museli spálit i své zavražděné příbuzné a neměli daleko k sebevraždě. Navíc byli přímými svědky nacistických zločinů, a tak i jejich životy dozorci zpravidla po čtyřech měsících v Sonderkommandu ukončili těkavým kyanovodíkem nebo střelou do týla. Na jejich místa pak nastoupily čerstvé síly z nových transportů.

V červnu roku 1944 bylo do osvětimského Sonderkommanda zařazeno také 19 sovětských válečných zajatců. Traduje se, že právě oni dali podnět k odvážné vzpouře, která vypukla o několik měsíců později. Na akci se vězni dlouho připravovali a tajně získávali od polských židovských žen pracujících v muniční továrně střelný prach. Dívky jej pašovaly zabalený v kouskách látky pod nehty či v lemu vězeňského oblečení, podařilo se jim pronést dokonce i kolečka dynamitu.

7. října oznámili esesáci Sonderkommandu, že tři stovky jeho členů budou převeleny na jinou práci. Ve skupině tehdy pracovalo téměř 900 mužů. Všichni se měli seřadit před krematoriem IV. a dozorce začal vyvolávat jména. Ti, co z řady vystoupili, dobře věděli, že je nečeká žádné lepší pracovní zařazení, ale smrt. Vzpouru už nebylo radno oddalovat.

Vězni se vrhli na dozorce, ozbrojeni pouze kladivy, krumpáči a kameny. Dva esesmany vstrčili zaživa do pecí, třetího ubili k smrti. Krematorium IV vyletělo do povětří a dvě stovky vězňů využily zmatku k tomu, aby se daly na útěk.

Boj proti nacistickým kulometům byl statečný, ale marný. Dozorci týž den povstání potlačili a všechny účastníky postříleli. Dopadena byla i většina uprchlíků. Celkově toho smutného dne položilo život 451 členů Sonderkommanda.