Přezdívka „Kouřící hora“, kterou St. Helens (někdy nepřesně překládaná jako „hora sv. Heleny“) dostala, má svůj význam. Sopka vybuchovala pravidelně posledních 4500 let. Její poslední aktivní období skončilo roku 1857 (Zdroj: https://www.history.com, Mount St. Helens erupts, 9.2.2010) . 20. března roku 1980 se však hora začala znovu probouzet. O týden později přišla první menší erupce a o necelé dva měsíce později pak jedna z největších ekologických katastrof na planetě.
Erupce sopky na Hoře sv. Helena v květnu 1980
Blížícího se nebezpečí si naštěstí všimli vědci. Zalarmovali úřady a ty začaly evakuovat stovky lidí z řídce osídlené oblasti blízko hory. I přes opakované varování však někteří odmítli svůj domov opustit. Spoustu lidí se naštěstí podařilo zachránit. Předzvěst smrtelného nebezpečí podle znalců predikovala „boule“, která na hoře během dvou měsíců vyrostla. Zvětšovala se s rychlostí až metr za den (Zdroj: http://bushcraft.cz, Výbuch Svaté Heleny-USA, 8.4.2011).
Přesto se i několik dní před katastrofou všechno zdálo být naprosto v normálu, proto se lidé začali domáhat rozvolňování stavu, až jim nakonec bylo povoleno zajet si pro své věci. Naposledy se tak stalo den před neštěstím (Zdroj: https://www.slavne-dny.cz, 18.5. 1980 Den, kdy vybuchla sopka Mount St. Helens, 2016 Seznam.cz, a.s.).
Dne 18. května, několik minut po půl deváté, všechny překvapilo velmi silné zemětřesení. Během několika vteřin se pak sesypala horní část kužele sopky a následně začaly expandovat vnitřní plyny. Zároveň se dalo do pohybu magma. Výsledkem byla ničivá exploze, následovaná lavinou ze směsi bahna, kamení a sutě. Erupce nakonec trvala celých devět hodin.
„Na jedné straně to byla obrovská a zajímavá magmatická erupce a na druhé straně jsem si byl docela jistý, že se Daveovi stalo něco strašného,“ říká C. Dan Miller, člen U.S Geological Survey. Byl to kolega Davida A. Johnstona, který v tu chvíli z blízkosti 10 km dokumentoval sopku a stal se tak jednou z obětí jejího zuřivého běsnění. Když se výzkumníci dívali směrem k St. Helens, byli svědky něčeho nevídaného. Obrovský sloup kouře jim dle jejich slov připomínal stonek houby nebo mochomůrky, jež vykvetla v impozantní výšce. Zanedlouho již obrovský mrak dýmu zahalil celou oblohu.
Hned po výbuchu se pod sopkou nahromadilo mnoho nadšených vědců. Studovali trosky, lávu a všechno, z čeho mohli získat nějaké informace. Pořád ale byla možnost dalších výbuchů. Pokud by se tak stalo, měli vědci plán. Připravené vrtulníky by je vyvezly na okraj výbuchové zóny, odkud by případnou erupci nadšenci řádně zdokumentovali. Hned jak by erupce skončila, vrátili by se zpět.
Nakonec se tak díky vědcům ukázalo, že pro vědu měl výbuch v 80. letech obrovský význam. Vědci mohli studovat ještě čerstvé nánosy výbušnin, jež jim poskytly zcela nové důležité informace o tom, jak fungují sopky podobné St. Helens. Navíc se dozvěděli mnoho o tom, jak predikovat a následně zmírňovat následky případných erupcí. (Zdroj: www.youtube.cz, dokument Mount St. Helens: May 18, 1980, 11.5.2010)
Aktivita sopky v Hoře St. Helens se znovu obnovila roku 2004. Zatím se však projevila pouze řadou menších zemětřesení a občasným vyloučením oblaku páry a popela. Vědci nepředpokládají, že by se měla katastrofa z roku 1980 v nejbližších letech opakovat.
