Na 1800 let staré sošce je napsán vzkaz v podivném jazyce. Vyvolal vědecké spory

Soška Tuxtla.

Soška Tuxtla.

Foto: Adrian Hernandez / Creative Commons, CC BY-SA 4.0, https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/

Soška z Tuxtly je název pro zvláštní objekt z jadeitu, který byl nalezen zemědělcem při orání pole v místě, jež je považováno za střed mayské kultury. Ukázalo se však, že se nejedná o mayskou památku, jak se zprvu vědci domnívali, ale o velmi vzácný předmět, který je produktem epilometské kultury. Kolem 16 cm velké vyřezávané sošky se stále vedou četné diskuse.

Soška z Tuxtly vrhá nový pohled na ohroženou latinskoamerickou kulturu, o které toho víme pramálo. Je vyřezána z jadeitu, jež bývá někdy nazýván i zelený kámen (ale tento název je obecně používán pro více nerostů, jako jsou olivín, nefrit, serpentin a další), měří 16 centimetrů, je zaoblená a vytesaná do podoby skrčeného člověka s kachním zobákem a křídly. Tato soška měla zásadní význam pro objasnění jedné tajemné kultury, a ještě více jednoho starověkého jazyka, jak se zmíníme dále.

Na to, jak soška vypadá, se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Popis sošky z Tuxtly

I když je lidská tvář vytesaná do kamene nevýrazná, až na dlouhý zobák, který se táhne po hrudi, většina badatelů se shoduje, že soška představuje šamana v ptačí masce a ptačím plášti. Tělo obepínají zvednutá křídla nebo pláštěnka připomínající křídla, zatímco do podstavce jsou vyryty nohy. Zobák byl vědci identifikován jako zobák volavky lodní, která se hojně vyskytuje kolem pobřeží zálivu Tabasco a jižního Veracruzu. Kromě postavy je na kameni vyryto 75 glyfů epilomeckého nebo isthmijského písma, které jsou dodnes jedním z mála dochovaných příkladů tohoto velmi raného mezoamerického písma.

Jaká další tajemství skrývá tento 1800 let starý zelený kámen?

Na dokument o jadeitu se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Nalezení a později zpochybněná identifikace kamene

Podivný kámen byl objeven již v roce 1902 domorodým mužem, který oral pole, když narazil na zelený kámen o velikosti velkého manga. Ihned si všiml, že se jednalo o netypický nález, který byl vzhledem k místu nazván Tuxtla – tak se jmenuje i pohoří v mexickém státě Veracruz. Soška byla poslána do Spojených států a o rok později vystavena ve Smithsonově muzeu (nyní je exponátem Národního muzea přírodní historie). Dokonce se říká, že byla do New Yorku propašována v zásilce tabákových listů. Nebyla podrobena mnoha zkoumáním, protože se vědci automaticky domnívali, že se vzhledem k místu nálezu jedná o projev mayské kultury, která je v regionu živá dodnes.

Pinterest

Až amerického filantropa Charlese Pickering Bowditche napadlo porovnat hieroglyfy na kameni s kartotékou všech tehdy dostupných mayských znaků, kterou sám sestavil. Nepodařilo se mu však najít jedinou souvislost, proto nakonec vyslovil domněnku, že jde o dosud neznámý domorodý jazyk.

Až mnohem později pak v 60. letech vědci přišli s hypotézou, že se jedná o epi-olmécký jazyk. Olmékové byli nejstarší známou mezoamerickou civilizací, která předcházela vrcholu mayské civilizace asi o 1 000 let. Mnohými jsou považováni za "mateřskou kulturu" různých pozdějších mezoamerických civilizací od jižního Mexika po Kostariku. Identitě sošky se někteří vědci zdráhali uvěřit, jenže další nálezy pak skutečně stáří i původ sošky potvrdily.

Pinterest

Tajemství glyfů a kalendáře dlouhého počtu

Největší pozornost ale budily glyfy vyřezané na sošce. Ty ztvárňují datum mezoamerického kalendáře dlouhého počtu z března 162 n. l., které bylo v roce 1902 nejstarším objeveným datem dlouhého počtu.

Mezoamerický kalendář dlouhého počtu je neopakující se vigesimální (základ 20) a oktodecimální (základ 18) kalendář používaný několika předkolumbovskými kulturami Mezoameriky. Používali jej i Myové, proto se mu často říká i mayský kalendář dlouhého počtu. Pomocí modifikovaného počítání určuje kalendář den tak, že počítá počet dní uplynulých od mýtického data stvoření.

Císařovna Wu

Ve starověké hrobce objevili modrý kámen. Setřeli prach a odhalili krutý příběh

Rozluštění glyfů

Zjistit tajemství glyfů se pak v roce 1993 rozhodli lingvisté John Justeson a Terrence Kaufman, kteří posléze nabídli i první moderní čtení epi-olméckého písma. Právě jejich překlad sošku zasadil do epi-olmécké společnosti, protože jinak se stáří kamene, resp. rytiny zjistit nepodařilo.

Epi-olmécké písmo se nám na mnoha památkách nezachovalo – máme jich všehovšudy 12. I proto vědecká obec nechtěla dlouho přijmout překlad obou lingvistů, protože je málo pramenů, jež by jeho správnost potvrdily. Ještě před třemi lety pak Kaufman a Justeson přesvědčivě dokázali, že báseň na jednom artefaktu, která v popisuje přechod Venuše, odpovídá minulým astronomickým událostem. Díky překladu se pak podařilo epi-olmécký jazyk zařadit k dalším jemu příbuzným jazykům, jimiž je zřejmě například zoqueanština.

Soška z Tuxtly se tak stala objektem, který zachoval latinskou řeč, a pozůstatkem vyspělé kultury, která přežila dobytí a asimilaci.

 

Zdroje:

en.wikipedia.org/wiki/Tuxtla_Statuetteen.wikipedia.org/wiki/Mesoamerican_Long_Count_calendarwww.smithsonianmag.com