Dvakrát potrestán
Údajní vlkodlaci začali být pronásledováni už ve 14 století. Věřilo se, že se člověk promění ve vlka za trest, za něco, čeho se dopustil. Za obviněním z vlkodlactví stály pověry, náboženské neshody, politické zájmy či pouhá snaha najít obětní beránky za neúrodu, nemoci, živelné pohromy. Vlkodlaci dokonce prý mrzačili a jedli děti. Dokázali se vrátit do lidské podoby tím, že obrátili svou kůži naruby. Při procesech tak bylo běžné, že obviněnému vlkodlakovi nařízli kůži, stáhli mu ji z těla, aby se zjistilo, zda nemá zevnitř srst. Tresty byli nesmírně kruté.
Procesy s vlkodlaky a donucení k přiznání
V Evropě probíhaly procesy s vlkodlaky hlavně od 15. do 17. století. Uvádí se, že jen ve Francii bylo v letech 1520-1630 popraveno více než 30 000 „vlkodlaků“. Ke svým ohavným zločinům se, stejně jako jinde, přiznali až po mučení. Například, inkvizitoři ve jménu papeže soudili dva pastýře – vlkodlaky v roce 1521, kteří se „přiznali“, že uzavřeli smlouvu s ďáblem, aby získali jídlo. Oba byli odsouzeni a upáleni na hranici, stejně jako údajný vlkodlak G. Garnier v roce 1573. O šestnáct let později přivázali kati v Německu P. Stumppa ke kolu, žhavými železy ho stáhli z kůže a usekli mu hlavu. Tělo spálili na hranici. Jeho hlavu připevnili k mrtvému vlkovi a vystavili, jako varování před pokušením obcovat s ďáblem. Ve Švýcarsku bylo v 15. století mučeno, obviněno a upáleno několik set lidí s „vlčí podobou“, třeba za mrzačení dobytka. Vlkodlaci však byli všude a procesy s nimi stejně kruté. Historické prameny připouštějí, že mezi obviněnými mohli skutečně být pedofilové nebo vrazi. Pokud však nešlo o vyloženě záměrné obvinění kvůli majetku či moci, byli to pouze obětní beránci: nevinní žebráci, poustevníci nebo přistěhovalci.
Člověk vlkem – mýtus a pravda
V řecké mytologii potrestal bůh Zeus zlého a zkaženého krále Lykaóna za jeho hříchy tím, že ho proměnil ve vlkodlaka. Lykaón znamená v řečtině vlk a odtud pochází termín lykantropie, již po staletí uznávaný psychiatrický stav, tedy bludná představa, že je člověk zvířetem, nejčastěji vlkem. Mnozí historici se domnívají, že vlkodlaci – lykantropové, mohli být i lidé, kteří trpěli představou, že se proměnili ve zvířata a zoufale se snažili znovu nabýt lidskou podobu, a tak ani nevěděli, k čemu se přiznávají. Osmdesátiletý Thiess se bez mučení v roce 1692 přiznal, že je vlkodlak, že navštěvuje peklo, aby si zajistil dobrou úrodu. Byl usvědčen z magie, bičován a odsouzen k doživotnímu vyhnanství. Je i možné, že to byli lidé, kteří trpěli genetickou poruchou, která se vyskytuje i dnes, kdy dochází k nadměrně silnému ochlupení celého těla, včetně obličeje, a tak mohli připomínat vlkodlaky. S příchodem objevů a nových poznatků víra ve vlkodlaky opadla. Je pravda, že například v africké Ghaně lidé ještě před sto lety věřili, že se lidé mění v hyeny. Vlkodlaci se však dál objevují v knihách, příbězích, písních a filmech i dnes, v 21. století. (viz video: film Americký vlkodav v Londýně; scéna přeměna člověka ve vlka)
Zdroje: www.history.com, science.howstuffworks.com
