Sovětská vojska postupující v lednu 1945 do východního Pruska v obrovských, dlouhých kolonách, byla přehlídkou technického pokroku i dob dávno minulých. Tanky doplňovalo kozácké jezdectvo a koňské povozy. Jak pestré bylo jejich vybavení, tak různorodé byly i jejich charaktery, které se po měsících kruté cesty a prolévání se pálenkou, začaly projevovat. Právě alkohol dodával vojákům při útoku na ženy odvahu. To však mělo za následek jejich neschopnost ohavné činy dokončit. Sexuální frustrace a láhev k sobě nejdou dohromady, a tak vojáci mnoho svých obětí obscénně mrzačili.

Téma masových znásilňování vojáky Rudé armády v Německu bylo v Rusku natolik opomíjeno a znevažováno, že i váleční veteráni dodnes odmítají uznat, jak závažné zločiny kdysi páchali. Hrstka bývalých vojáků, kteří jsou ochotni o tomto tématu otevřeně mluvit, však neprojevuje žádnou lítost. „Všem jsme zvedli sukně a hodili je na postel,“ řekl vůdce jedné bývalé tankové roty. Dokonce se chlubil, že se "v Německu narodily dva miliony našich dětí,“ uvádí v článku pro The Guardian Antony Beevor. Sovětský major řekl britskému novináři: "Vojáci byli tak hladoví, že často znásilňovali i staré ženy ve věku šedesáti, sedmdesáti nebo dokonce osmdesáti let.“

Pocity nadvlády a ponižující chování pronikly do způsobů zacházení většiny vojáků se ženami ve východním Prusku. Něžné pohlaví tak odneslo velkou část pomsty za zločiny Wehrmachtu. "Znásilnění je akt dobyvatele, který završí jeho vítězství," poznamenala v článku pro The Guardian feministická historička Susan Brownmiller.

Poté, co se první zuřivost vojáků z ledna 1945 rozplynula, zmírnilo se i jejich sadistické chování. V době, kdy Rudá armáda dorazila do Berlína, měli sovětští vojáci tendenci považovat německé ženy za součást svého dobyvatelského práva.

Většina nevzdělaných vojáků Rudé armády postrádala alespoň částečně civilizovaný postoj k ženám. Pokusy zástupců Sovětského svazu potlačit libido svých vojáků nakonec vyústily v primitivnější a násilnější formu sexuálního chování, než prezentovala nejhorší zahraniční pornografie. To vše bylo spojeno s dehumanizujícím vlivem moderní sovětské propagandy a živočišnými pudy lidí poznamenaných strachem a utrpením z války.

Romanopisec Vasilij Grossman, válečný zpravodaj, který prožil určitý čas s vojáky Rudé armády, brzy zjistil, že oběťmi znásilnění nejsou jen Němky. Kromě Polek a Češek trpěly i mladé Rusky, Bělorusky a Ukrajinky, které Wehrmacht poslal na otrockou práci do Německa.

Stovky tisíc znásilněných žen končily v nemocnicích. Podle odhadu jednoho z lékařů spáchalo přibližně deset procent z nich sebevraždu. Celkově se předpokládá, že řádění vojáků Rudé armády odnesly nejméně dva miliony německých žen. Některé z nich byly znásilněny opakovaně.