Středověcí lidé spali většinou ve dvou oddělených fázích, čemuž se věnuje i kniha At Day's Close od Rogera Ekircha. V ní je například vysvětleno, že mnozí lidé šli nejprve spát za soumraku. V té době nebylo ještě možné používat umělé osvětlení, proto se lidé řídili přirozenými denními cykly. Po tomto prvním spánku se lidé zase před půlnocí probudili. A začali fungovat, aby se zase o několik hodin později opět uložili ke spánku, v němž už vydrželi až do rána. Mezi dvěma spánky ale rozhodně nezaháleli. Čím později v noci šli lidé spát, tím později se po počátečním spánku probouzeli.
Na video se podívejte tady:
Dvoufázový spánek byl přitom běžný v mnoha zemích a v každé měl i své specifické jméno. Například ve Francii "premier sonne" se naopak v Itálii nazýval "primo sonno". Ale existoval i v Africe, jihovýchodní Asii a dokonce i v Austrálii. Lidé takto spali po tisíciletí.
Samozřejmě existovaly i země, kde lidé spali celou noc, ale to až v předmoderním období.
Výrazy první a druhý spánek se ale nepoužívaly tak často, daleko běžnější byly pojmy jako "zapalování svíček", "mrtvá noc" nebo kohoutí hodina". Například kniha La Demonolatrie (1595) od Nicholase Remyho říká: "Přichází soumrak, následuje soumrak, temná noc, pak okamžik prvního spánku a nakonec mrtvá noc".
Jiná kvalita spánku a spánková hierarchie
Mezi dvěma obdobími odpočinku či spánku se prováděla řada činností. O těch eixistují i mnohé zmínky v dobových pramenech.
Dvoufázový spánek zmiňují i Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera, jež byly napsány mezi lety 1387 a 1400, a mnohé další literární zdroje: dopisy, lékařské knihy, deníky a divadelní hry.
Ke dvoufázovému spánku přispíval nejen denní rytmus, ale i způsob spaní jako takový. Lidé spali většinou na primitivních matracích, obvykle vyplněných slámou nebo hadry. Peří si totiž mohli dovolit jen bohatí. Navíc spali lidé pohromadě – většinou společně s jinými rodinnými příslušníky či přáteli, v případě cestování dokonce i s cizími lidmi.
Během spánku se také dodržovala řada společenských konvencí. Lidé se měli vyvarovat fyzickému kontaktu i nadměrnému pohybu, takže měl každý svou předem určenou pozici v posteli. Většinou to vypadalo tak, že dívky ležely na jedné straně a nejblíže ke stěně, za nimi pak jejich rodiče. Dále chlapci v pořadí podle věku a po nich ti, kdo nebyli členy rodiny.
Mezispánkové mezidobí
V době bdění mezi jedenáctou a jednou hodinou v noci lidé dokončovali různé úkoly: přikládali do ohně, vraceli se k práci na statku, studovali (v případě mnichů) anebo se věnovali drobnějším domácím pracem. Tato doba bdění v noci měla i specifické křesťanské modlitby pro čas matiné, mezi druhou až třetí hodinu ranní. To i proto, že kromě těchto činností to byl ten nejvhodnější čas k plození dětí a k socializaci.
Postel se tak měnila i ve společenské místo: Lidé si v ní povídali a měli možnost se i jinak sblížit, protože přes den měli všichni své povinnosti. Francouzský lékař Laurent Joubert navíc soulož v této době doporučoval, protože „páry mají větší požitek" a "lépe se jim to daří".
Více informací o spánkových návycích najdete i zde:
Odlišné návyky
Spánku se věnovaly i dobové lékařské knihy z 15. až 18. století. Ty doporučovaly spáčům, aby při prvním spánku leželi na pravém boku, protože to podporuje lepší trávení a klidnější odpočinek. Při druhém spánku pak byl lepší levý bok.
Dětem se zase doporučovalo spát celou noc, devět nebo deset hodin v kuse. Protože to ale hlavně pro velmi malé děti bylo složité, v knihách existovaly i verše a techniky, kterými měli rodiče své děti uspávat.
Jinak měli spát i mniši, a i to se lišilo podle jednotlivých řádů.
Závěrem ale připomeňme, že středověcí lidé mohou mít stejné problémy spojené se spánkem jako my, včetně nespavosti, dlouhého spánku i náměsíčnosti.
Zdroje:
