Jakýsi prototyp španělské boty sestrojili Skotové už v raném středověku. Noha mučeného se obmotala mokrou surovou kůží a přiložila k ohni. Jak kůže vysychala, postupně se stahovala, čímž oběti způsobila nesnesitelnou bolest, a docházelo dokonce až k vykloubení kostí.
Zcela jinou variantou mučicích bot byly boty kovové, záměrně vyrobené v nadměrné velikosti. Jakmile se do nich mučený nešťastník obul, kat mu do nich nalil vařící vodu, rozpálený olej nebo roztavené olovo. Tento způsob tortury se praktikoval zejména v Anglii.
Z Německa a českých zemí známe španělskou botu spíše jako kovový lis se šrouby, jejichž utahováním se oběti deformují svaly i kosti. Tento děsivý nástroj se v raném novověku běžně používal jako střední stupeň mučení, a nemuselo přitom jít jen o proces s domnělými čarodějnicemi.
Průběh tortury blíže upravilo nařízení krále Jiřího z Poděbrad, vydané v roce 1460. Kat měl přesné instrukce, jak při vynucování doznání postupovat: nejprve vyslýchanému ukázal mučírnu a detailně mu popsal, co ho čeká. Přestože tento psychologický nátlak často stačil k tomu, aby dotyčný přiznal vinu, k mučení se přistoupilo tak jako tak. Katovi totiž za každou fázi tortury náležel určitý obnos peněz, které by nedostal, kdyby věc nedovedl až do konce.
Začínalo se palečnicemi, následovala výše zmíněná španělská bota a na závěr přišel skřipec, často doplněný pálením boků.
Pravidla byla v průběhu staletí různě upravována, humánnější změny však přinesl až zákoník Marie Terezie v roce 1769. Tortura podle něj například nesměla trvat déle než hodinu a nesměly se jí podrobovat určité skupiny obyvatel, včetně osob starých a duševně chorých. O sedm let později už císařovna torturu v habsburské monarchii zakázala úplně.
