Koncept tradiční rodiny Sparťané vůbec neznali. Matky vychovávaly syny jen do jejich sedmi let a od té doby je vídaly zřídka. Chlapci odešli do výcvikových táborů, kde se jich ujali starší instruktoři. S matkami zůstaly jen dívky, které se učily vést domácnost a k tomu se věnovaly různým fyzickým cvičením, aby z nich vyrostly silné ženy schopné porodit spoustu potomků.

S chlapci se setkávaly pouze při závodech a náboženských obřadech, kde s nimi zpívaly a tancovaly. Nedostatek vzájemných kontaktů způsobil, že mladí muži pohlíželi na děvčata jako na bytosti z jiné planety. Do ženění se prý nikomu nechtělo... ale stát poručil. Armáda přeci nemohla vymřít.

A nyní si každý povinně vybere nevěstu!

V uzavřeném prostředí výcvikového tábora a kasáren byly běžné milostné styky mezi muži. Stát je dokonce podporoval, protože se tím utužovaly vztahy mladíků k jejich starším velitelům a vojáci více drželi při sobě. O to problémovější pak bylo jejich první setkání s nevěstou - ženou.

Na rozdíl od jiných kultur, kde sňatek dvou mladých lidí organizovali rodiče, Sparťané si mohli vybrat své nevěsty osobně. Námluvy probíhaly tak, že muži i dívky byli nahnáni do temné místnosti a ponecháni o samotě. Vedení věřilo, že se tam už nějak spárují.

Řecký filosof Plútarchos popsal ještě další zvláštní rituál, při kterém dívky před vojáky zpívaly a tancovaly zcela nahé. Mladíci si mezi nimi měli vyhlédnout svou vyvolenou a unést ji do svého domova.

Ženichům bylo obvykle čerstvých 30 let - v tomto věku jim končil povinný výcvik a začínala ta pravá vojenská kariéra. Nevěsty oproti tomu vstupovaly do manželství mezi 18. a 20. rokem života. Zní to jako velký věkový rozdíl, ale například v Athénách bylo běžné provdat dívku už ve 14 letech za muže, který dávno překročil třicítku.

Vyšší průměrný věk nevěst zřejmě souvisel s manželovou vojenskou povinností. Žena musela být při sňatku dostatečně vyzrálá na to, aby se postarala o chod domácnosti a správu majetku. Na všechno byla sama a o všem musela sama rozhodovat. Muž v životě nevykonával nic jiného než vojenskou službu a jeho manželka byla nucena zvládat vše ostatní.

Práci jí ulehčovali otroci, kteří pracovali na polích a vyráběli oblečení. Žena se tedy mohla věnovat výchově malých dětí, obchodním záležitostem a ještě jí zbyl čas na trénink. Manžel přicházel domů jen jednou za čas. Pokud se jim v prvních letech nepodařilo zplodit dítě, měli se rozvést a najít si jiné partnery.

Žárlivost zakázána

O rozvod mohl ve Spartě požádat jak muž, tak žena. Pro režim nebylo výhodné přisoudit ženě podřízenou roli; potřeboval spokojenost na obou stranách, aby měli manželé při každém setkání chuť zplodit dalšího občánka. Bylo přitom zcela jedno, kdo byl biologickým otcem - pokrevní linie neměla žádný význam. Individualita se nenosila a děti byly jakýmsi kolektivním artiklem.

Pokud měl tedy muž nějaký intimní problém a nebyl schopen "zafungovat", mohl manželce přivést do ložnice kamaráda, aby za něj zaskočil.

Každodenní život po boku manželky si muž mohl užít až po dovršení šedesátky, kdy se odebral do důchodu. Řada bojovníků se ovšem tohoto věku nedožila, neboť padla v boji. Jejich majetek v takovém případě zpravidla nepřešel na syny, ale na manželku. Spartské ženy tak oproti svým současnicím z jiných států koncentrovaly v rukou velké jmění a směly s ním libovolně nakládat.

Zdroje: www.history.com, www.worldhistory.org