O Spartakově původu a mládí se dochovalo velmi málo zpráv. Předpokládá se, že se narodil v Thrákii na území dnešního Bulharska a nechal se najmout Římany jako žoldák. Z armády ale dezertoval a přidal se k banditům, což se mu nevyplatilo, protože byl záhy chycen a prodán do otroctví. Koupil ho muž jménem Lentulus Batiatus, který provozoval gladiátorskou školu v jihoitalském městě Capua. Spartakus v aréně prokázal nejen obrovskou sílu, ale také agresivitu. Hned při prvních zápasech knockoutoval dva ze soupeřů takovým způsobem, že museli odejít do gladiátorského důchodu.

V roce 73 př.n.l. se dvě stovky otroků držených ve škole dohodly na hromadném útěku. Plán se nakonec zdařil jen sedmdesáti z nich, ale i tak šlo o úspěch. Skupina uprchlíků si zvolila tři velitele, mezi nimi i drsňáka Spartaka, a ukryla se na hoře Vesuv.

Více než sto let před výbuchem sopky se jednalo o úrodnou krajinu plnou vinic a pastvin. Spartakus cestou naverboval řadu otroků ze zemědělských usedlostí a přidávali se k němu i chudí svobodní rolníci. Římané v uprchlých gladiátorech žádné nebezpečí neviděli, vždyť takových rebelií už bylo, a vždycky se potlačily v samém zárodku. Zvládne to i nepříliš zkušený prétor Claudius Glaber s třemi tisícovkami vojáků.

Glaber se ani nenamáhal bojovat a s vojáky se utábořil pod Vesuvem v domnění, že tak povstalcům odřízne cestu a nechá je vyhladovět. Jenomže Spartakovi muži se spustili v noci do tábora na šlahounech vinné révy neschůdným terénem, odkud je nikdo nečekal, a zahájili útok. Překvapení Římané byli rozprášeni a otroci se zmocnili jejich zásob i zbraní.

Toto nečekané vítězství přineslo Spartakovi novou vlnu kadetů do jeho čerstvě budované armády a Římanům naznačilo, že mají problém. Armáda rebelů se rozrůstala, historikové odhadují, že svého času mohla čítat až 70 tisíc mužů. Její vítězné tažení pokračovalo.

Spartakus ale v jejím čele stále nestál sám, druhý zvolený vůdce Crixus měl také silné slovo. Oba měli zřejmě odlišné představy o dalším postupu, protože se Crixus s polovinou mužů od Spartaka odtrhl a v osamoceném boji proti římským legiím byl zanedlouho zabit. Aby se pomstil, pořádal Spartakus na jeho počest vlastní gladiátorské hry, v nichž nuceně účinkovali zajatí římští vojáci.

V roce 72 př.n.l. měl Spartakus uvolněnou cestu přes Alpy a naskytla se mu příležitost uprchnout do oblastí Evropy, které Řím neovládal. Z neznámého důvodu to ale neučinil a vrátil se na jih Itálie, což se mu stalo osudným. Panuje domněnka, že ve skutečnosti část jeho mužů přes Alpy uprchla, a obrat armády k jihu byl jen zastíracím manévrem, jenž měl od uprchlíků odvrátit pozornost.

Podle jiné teorie Spartakovo sebevědomí a touha po pomstě narostly natolik, že se rozhodl zaútočit na římskou metropoli, osvobodit odtud všechny otroky a možná se sám ujmout vlády.

To je ovšem myšlenka více než romantická. Spartakus se pohyboval zásadně po venkovských oblastech, kde bylo bezpečněji, a také od Alp nevytáhl na Řím, ale zamířil na nejjižnější cíp Kalábrie. Zaplatil místním pirátům, aby ho s jeho armádou přeplavili na Sicílii, piráti ho však podvedli, a odtud byl už jen krůček ke zkáze.

Před finální bitvou v dubnu 71 př.n.l. prý Spartakus zabil vlastního koně, aby byl na stejné úrovni se svými pěšáky. "Pokud vyhrajeme, od nepřítele získám celé stádo nových koní. Když prohrajeme, žádného koně už stejně potřebovat nebudu," řekl podle Plútarcha svým druhům.

Osud rozhodl, že Spartakus už nového koně shánět nemusel. Zahynul v boji a cestu Via Apia z města Capua do Říma olemovalo 6 tisíc křížů s těly poražených otroků.