Jak to vypadalo ve středověkých špitálech: Málokdo z nich vyšel živý

Ježíš a nemocní

Ježíš a nemocní

Foto: Profimedia.CZ

Nově formující se státy v raném středověku zdravotní péči o obyvatele nijak neřešily. Břemeno péče o nemocné na sebe naložily křesťanské řády, jejichž posláním bylo pomáhat chudým a potřebným. První špitály proto vznikaly při klášterech, avšak mívaly spíš povahu útulku či dnešního hospice než nemocnice, kde by se někdo úspěšně vyléčil.

Termín "špitál" je odvozen od latinského výrazu hospitium (pohostinství) a původně byl spojen s přístřešky pro poutníky, kteří zde na dlouhých cestách dostali zdarma jídlo a nocleh. Středověké kláštery provozovaly podobná zařízení i pro velmi chudé či staré lidi, kteří se o sebe nemohli postarat sami. Tito jedinci přirozeně často trpěli různými nemocemi, takže bylo nutné, aby se mniši a řádové sestry přiučili základním ošetřovatelským úkonům. Ty se ale většinou omezily jen na převázání ran. Nejrozšířenějším léčebným prostředkem byla duchovní útěcha a modlitby, ačkoli je známo, že se mnozí mniši naučili využívat léčivé byliny a byli schopni provádět i jednodušší chirurgické zákroky.

Doživotní izolace

Do špitálů neměli přístup pacienti s leprou ani jedinci trpící duševními chorobami, a to kvůli obavě, že by mohli ostatní klienty nakazit. Církev se však musela nějakým způsobem postarat i o tyto nebožáky. Vymezila jim proto zvláštní instituce, kde byli zároveň bezpečně izolováni od zbytku společnosti.

Jak se oblékali lidé ve středověku? Prakticky

Jak se oblékali lidé ve středověku: Úžasně chytře, funkčně a prakticky

Tak se zrodila obávaná leprosária, ke kterým později přibyly i špitály určené pro pacienty nakažené morem a ústavy pro duševně choré. Přestože byla lepra křesťanskými filosofy považována za jakési zvláštní požehnání, jímž dal Bůh člověku šanci odčinit hříchy ještě během života, a přeskočit tak posmrtný Očistec, úděl malomocných byl více než hořký. V izolaci končili bez ohledu na své společenské postavení a pokud se chtěli vydat na procházku, museli nosit zvonek či řehtačku, kterým varovali okolí, že trpí nakažlivou nemocí.

Šance na uzdravení byla ve špitálech a leprosáriích mizivá. Jednalo se spíš o poslední stanice, kde člověk dožíval v relativně důstojných podmínkách, neodkázán na smrt hladem. Studovaní lékaři ve špitálech zpočátku vůbec nepůsobili - bylo jich velmi málo a najímal si je prakticky jen panovník a nejbohatší šlechta.

Sv. Alžběta Uherská krmí chudého - Mistr Theodorik, Národní galerie, PrahaSv. Alžběta Uherská krmí chudého - Mistr Theodorik, Národní galerie, PrahaZdroj: Profimedia.CZ

Vysoce rizikové povolání

Zhruba od 12. století se v Evropě začaly objevovat i špitály založené šlechtou, bohatými měšťany či králem, o pacienty se v nich však nadále staraly křesťanské řády a jejich kapacita bývala omezená. Z našich zemí vzpomeňme na pražský špitál sv. Františka, který zahájil činnost v roce 1232 z podnětu princezny Anežky České.

Když přišla do Evropy Černá smrt, jedinou šancí, jak epidemii zpomalit, byla důsledná izolace nemocných. Nákaza se nicméně šířila tak rychle, že nad ní nebylo možné udržet kontrolu. Pacienti byli zavíráni ve svých domech a hlídáni zvláštní stráží; mnoho nemocných pojaly také morové špitály, izolované od zbytku světa podobně jako leprosária. Tyto instituce ovšem představovaly veliké riziko pro ošetřovatele, kteří ještě neznali význam hygieny a ochraných lékařských pomůcek. V Anglickém opatství Meux při jedné vlně morové epidemie zemřelo celých 80 procent mnichů. Dokážeme si představit, že podobné ztráty zaznamenaly i mnohé další řády, které se odvážily o pacienty s morem postarat.


Zdroje: https://www.bbc.co.uk/, https://www.heritagedaily.com/, https://www.wikiskripta.eu/