Zatímco v Řecku a Římě teplejší počasí dovolovalo lidem nosit jen bederní roušky a tuniky, obyvatelé střední Evropy se museli nabalit o něco víc. Tunika pro ně v raném středověku zůstala jakýmsi kusem spodního prádla, přes které se oblékaly další vrstvy.
Muži brzy navlékli první spodky, jež byly praktické při jízdě na koni a lovu. Zpočátku si k nim připínali samostatné nohavice a genitálie si chránili zvláštním pruhem látky, který si s oblibou pro zdůraznění svého mužství vycpávali. Tento zvyk dodržoval ještě anglický král Jindřich VIII., jenž si prý do poklopce nechával všít i kapsičky pro tajné předměty.
V průběhu středověku ještě nikoho nenapadlo, že by kus oblečení ve tvaru spodků mohly ocenit i ženy během menstruace. Jenomže takové téma bylo mimo dobré mravy, a tak si dámy ve dnech měsíčků obmotávaly kolem klína hadry vystlané slámou, a jindy chodily jednoduše naostro.
Ženy z urozenějších kruhů používaly tzv. menstruační košili, jež měla po stranách dlouhé cípy, které se zavazovaly mezi nohama.
V renesanci se konečně objevily kalhotky i pro ženy, byly však dlouhé až po kolena a dámy si je oblékaly v podstatě jen při menstruaci. Rafinovanější spodní prádlo se vyvíjelo v nevěstincích, jejichž zaměstnankyně kladly důraz nejen na jeho praktičnost, ale také na svůdný vzhled. Odtud nicméně pramenila nedůvěra, se kterou ke kalhotkám zpočátku přistupovaly počestné ženy z dobrých rodin. Až do poloviny 19. století byly kalhotky považovány za kus oblečení vhodný ledatak pro lehké děvy, služky a tanečnice. Teprve rozmach textilní výroby přinesl na trh levnější spodní prádlo, jež si postupně našlo cestu do běžné ženské výbavy.