Šrapnelový šok: Způsoby léčby za první světové války byly destruktivní

5. prosinec 2019 četba na 3 minuty
Posstraumatická stresová porucha nejčastěji postihuje vojáky

Posstraumatická stresová porucha nejčastěji postihuje vojáky

Foto: youtube.com

Válka vojáka nemusí poznamenat pouze fyzicky, ale i psychicky. Veteráni často trpí posttraumatickou stresovou poruchou, jejíž spouštěčem může být pouhá rána z výfuku auta nebo obyčejný přelet letadla. Následuje panická úzkost, třas a neschopnost mluvit. Předchůdcem PTSD byl tzv. šrapnelový šok. 

Poprvé tuto formu stresové poruchy pojmenoval během první světové války britský psycholog Charles Samuel Myers. Bylo to ještě předtím, než PTSD dostalo svůj název a začalo se o něm mluvit jako o psychickém narušení.

Desítky zdánlivě nesouvisejících příznaků

Jaké jsou příznaky šrapnelového šoku? Od klasického PTSD se nijak zvlášť neliší, trpící vypadá vyděšeně, někdy však vystrašený výraz vystřídá šílenství v očích. Dopředu upřený pohled bývá třetím nejčastějším rozpoznávacím znakem ve tváři. Dále je to nekontrolovatelný až chůze bránící třes v končetinách, zadrhávání, výpadky paměti. Velmi častým jevem je také přecitlivělý sluch, přehnaně reagující na jakékoliv zvuky. Sucho v ústech a závratné bušení srdce jsou nepostradatelnými příznaky většiny stresových poruch. Z dlouhodobého hlediska šok přivodí poruchy spánku, ať už to byla neschopnost usnout, děsivé sny, v nichž si voják přehrává výjevy z války, nebo naopak velká spavost. 

Popravy zbabělců a dezertérů

Původně se o poruše mluvilo ve spojení s fyzickým poškozením mozku. Doktoři se domnívali, že onen "děs v očích", třes a časté zadrhávání způsobily silné šokové vlny z míst explozí, které určitým způsobem vytvořily v šedé kůře mozkové mikroskopická poškození. Jiní zase tvrdili, že za vším stojí otrava oxidem uhelnatým, který se po výbuších uvolňoval do vzduchu.

Utéct od boje rovnalo se válečnému zločinu, a protože muži často nedokázali dostatečně dobře vysvětlit, co právě prožívají a proč nemohou bojovat, bylo mnoho z nich pro údajné zběhnutí a zbabělost postaveno před válečný soud a dokonce popraveno.

Extrémní léčebné metody

Těm šťastnějším po pojmenování poruchy dopřáli léčbu. Musíme ale brát v potaz, že tehdejší medicína byla stále v plenkách a doktoři si s mozkem nevěděli rady, proto se zkoušelo od všeho trochu, ač to více než léčení připomínalo experimenty na pokusných králících.

Základem každé léčby spojené s mozkem byly elektrické šoky. Doktoři doufali, že vojáka "vyšokují" zpět do jeho předválečné hrdinné podoby, jež se nebála hlasitých zvuků a uměla kontrolovat své končetiny. Kromě toho trpícím přikládali zapálené cigarety na jazyk nebo horké talíře na krk. Že poslední dva způsoby léčby přinesly víc škody než užitku, nemusíme zdůrazňovat. 

Co se týče šoků, je prokázané, že elektrické impulsy mohou mozek regenerovat, a tak někteří vojáci po několika sezeních pocítili změny. Zde se ovšem mohlo také jednat o placebo.

Uzdrav se, povídám!

Britský psycholog Lewis Yealland pacienty zase zkoušel uzdravit ozdravnou mantrou. Pořád dokola opakoval větu "Dokud nebudeš takový, jaký jsi byl, neopustíš tuto místnost… Musíš se chovat jako hrdina, kterého jsem od tebe očekával!" Nejsou záznamy, že mantra někoho uzdravila.

Za druhé světové války byl termín šrapnelový šok zakázán britskou armádou a nahrazen vědečtějším termínem postkontuzní syndrom. I ten však nepopisoval to, co se v hlavě řádového vojáka skutečně odehrávalo.

Akční letáky