Kaťuše byly na východní frontě všudypřítomné a staly se jednou z nejpopulárnějších zbraní Rudé armády. Říká se, že přispěly k vítězství Spojenců stejně jako tank M4 Sherman, člun Higgins nebo Spitfire. Pouhá čtyři taková nákladní vozidla dokázala za méně než půl minuty vypustit na plochu o rozloze 1,5 km2 palebnou sílu odpovídající 75 polním dělům. V letech 1941-1945 vyrobily sovětské továrny 10 000 těchto legendárních odpalovacích zařízení. Němečtí vojáci měli z kaťuší respekt a strach. Raketomet BM 13-16 Kaťuša získal kvůli kvílivému zvuku přízvisko Stalinovy varhany.
Na dokument se podívejte zde:
Proč Kaťuša?
Pro název Kaťuša existuje několik vysvětlení. Nejpravděpodobnější je to, že při jednom z prvních bojových nasazení této zbraně ve městě Rudňja, o němž se ještě zmíníme, baterie pálila z vysoké hory s přímým zaměřením. To ve vojácích vyvolalo asociaci s populární předválečnou písní Kaťuša, v níž dívka jménem Kaťuša také „vyšla na vysoký strmý břeh a zpívala píseň pro svého milého“. Přes spojovací uzly se zpráva o nové zbrani s názvem Kaťuša během několika dní rozšířila do celé země.
Baterie odpalovacích zařízení Kaťuša pálí na německé jednotky během bitvy o Stalingrad, 6. října 1942.
Historie Stalinových varhan
Úsměvné je, že později tak rozšířená Kaťuša byla původně navržena jako levná ad hoc alternativa ke konvenčnímu dělostřelectvu. Byla ale velmi výkonná; jediná desetivteřinová dávka dokázala vystřelit až 48 hlavic na vzdálenost více než 9 km. I když přesnost nebyla hlavní předností, díky vysoké koncentraci dokázaly kaťuše zasypat poměrně obsáhlou oblast hustým krupobitím vysoce explozivních látek. Byly snadno manipulovatelné, takže se výpalu okamžitě ujely a nebylo možné je včas zaměřit.
Ládování BM-13 trvalo i hodinu.
Zajímavosti o kaťuši
Byly malé, ale výkonné. Měřily jen pět stop a 93 kilogramů vážící rakety byly odpalovány ze země prostřednictvím velkých ocelových stojanů. Ty byly sestrojeny z několika vedle sebe umístěných odpalovacích kolejnic, navržených tak, aby bylo možné celou zbraň přišroubovat na zadní část běžných nákladních automobilů.
Kaťuše neměla být původně armádní zbraň, ale byla navržena k odpalování z válečných letadel, nikoliv z pozemních vozidel. Až později byly původní návrhy upraveny a zbraně se staly klíčovými pro druhou světovou válku. Zpočátku se rovněž jednalo o tajnou zbraň a před tím, než „zlidověla“, směly ji obsluhovat pouze speciálně prověřené jednotky státní policie. Původně měla tato technologie zůstat utajena až do konce války. Pak ale jedna bitva rozhodla – ve městě Rudňja bylo nasazeno sedm kaťuší, které Němce natolik vyděsily, že uprchli. To přesvědčilo sovětské vrchní velení o tom, že budou kaťuše využívány masově.
Pamětní komplex Kaťuša v Orše. Maketa BM-13 sestavená z originálních dílů gardového minometu a skutečného nákladního automobilu ZiS-6.
Levná… ale!
Velkou předností kaťuší byla jejich nízká cena, jelikož každá Kaťuša byla nákladově několikanásobně levnější, než jedno polní dělo. A to platilo i o odpalovacím systému.
Kaťuša ale měla i několik velmi důležitých nevýhod, jež odsuzovali zpočátku zejména velitelé v poli. Tou hlavní byla již výše uvedená nepřesnost střel, ale mnohem důležitější bylo zdlouhavé nabíjení prázdných raketnic. Posádce trvalo téměř hodinu, než naplnila novou dávku raket. Další z nevýhod byly zprvu i problémy v terénu, takže byla vyvinuta kaťuša s náhonem na všechna čtyři kola.
Málokdo rovněž ví, že prvotní úspěch kaťuší odstartoval výrobu mnoha jejích variant. Odpalovací zařízení se postupně montovala na nákladní automobily, džípy, tažené přívěsy i na tanky T-40 či železniční vagony a říční lodě. I po válce byla tato zbraň zdokonalována a vylepšená odpalovací zařízení mohla také střílet tříštivé náboje, protitankové hlavice, dýmovnice, kazetovou munici, a dokonce i nášlapné miny v dostřelu až 20 kilometrů.
Zdroje:
www.stoplusjednicka.cz, en.wikipedia.org, zoommagazin.iprima.cz, www.stoplusjednicka.cz
