Stanislava Leszczynská byla před válkou milující manželkou, matkou čtyř dětí a oddanou katoličkou. V roce 1922 absolvovala kurz porodní asistentky a začala pomáhat rodičkám v nejchudší čtvrti města Lodž. S příchodem nacistů se její aktivita rozšířila i na pomoc Židům v místním ghettu: Stanislava jim tajně nosila jídlo a obstarávala pro ně falešné doklady.
V roce 1943 ji zatklo gestapo a téměř celou rodinu odvleklo do koncentračních táborů; manžel s nejstarším synem včas utekli. Další dva synové byli deportováni do Mauthausenu, Stanislava a jediná dcera, kterou okupace donutila přerušit studia medicíny, skončily v Osvětimi.
V táboře se Stanislava prokázala svou kvalifikací a doktor Mengele ji poslal pracovat na porodní oddělení. Tady polskou zdravotnici čekal naprostý šok: rodičkám asistovaly pouze dvě osoby, jistá Klára a její pomocnice Pfani, přičemž ani jedna z nich nebyla kvalifikovanou zdravotní sestrou. Z nařízení vedení bylo každé novorozeně považováno za mrtvě narozené. Klára s Phani děti ihned po porodu utopily v sudech s vodou, vyplnily příslušný formulář a dále se nestaraly ani o matky, které pak často umíraly na infekce.
Stanislava se zařekla, že žádné miminko vlastní rukou nezabije. Neustoupila, ani když ji Klára s Phani mlátily a Mengele jí vyhrožoval popravou. "Nebudu zabíjet děti. Ani vy nemůžete, vždyť jste doktor, složil jste přísahu," vpálila Stanislava bezcitnému monstru do očí. Svou neohrožeností ho odzbrojila natolik, že za sebou jen vztekle práskl dveřmi a nechal ji být.
Polská porodní bába se pustila do předem prohraného boje. Konejšila rodičky, pomáhala dětem na svět a snažila se je chránit před zlým osudem. Za svého působení v Osvětimi úspěšně odrodila 3000 dětí, přežilo jich však jen pět set. A to ještě jenom díky tomu, že se nacisté rozhodli ponechávat naživu novorozence árijského vzhledu a posílat je do německých rodin. Stanislava těmto dětem nenápadně tetovala na kůži značky, aby rodiče měli šanci své potomky v budoucnu najít. Dětí, které se dožily konce války po boku svých pravých matek, bylo pouze třicet.
Osvobození se dočkala také Stanislava i její dcera a synové. Jen manžela už polská hrdinka nikdy neviděla, zahynul během Varšavského povstání.
O svém neúmorném boji v Osvětimi Stanislava po válce nikdy nemluvila; teprve v roce 1970 se zúčastnila setkání přeživších vězeňkyň a jejich dětí, kterým pomohla na svět. Zemřela o čtyři roky později ve věku 78 let.