První dochovanou fotografii pořídil francouzský vynálezce Joseph Nicéphore Niépce v roce 1825. Zachytil na ní chlapce vedoucího koně do stáje. O rok později zhotovil svůj nejznámější snímek s názvem Pohled z okna na dvůr. Ten exponoval dlouhých osm hodin.
Nový styl zachycení světa se stal rychle oblíbený. Už v roce 1839 se objevily první portrétní fotografie, jež byly již v té době levnější, přístupnější a rychlejší než technika malby. Začaly také vznikat ateliéry, do kterých docházeli jak jednotlivci, tak celé rodiny.
Staré fotografie a úsměv
Zajímavostí je, že i když snímky vznikaly po celém světě, jedno mají společné. Nikdo se na nich neusmívá. Právě tento fakt zarazil řadu odborníků. Vzniklo tak několik teorií, jenž tento fenomén vysvětlují.
Dlouho se předpokládalo, že lidé se tvářili vážně, protože nechtěli ukazovat své zkažené zuby. Jak ale víme, usmívat se lze i bez pootevřených rtů, stačí dát koutky nahoru. Zrodila se tedy další hypotéza, která vysvětlovala, že absence šťastných výrazů je následkem dlouhého expozičního času.
Ještě v 60. letech 19. století trvala tvorba jednoho snímku od pěti do třiceti minut. Aby nebyl rozmazaný, lidé po celou dobu museli sedět nehnutě. Usmívat se tak dlouho, a vypadat u toho uvolněně, je téměř nemožné. Avšak, podle designéra, spisovatele a lektora na Cambridge School of Art Nicholase Jeevese byl důvod vážné tváře jiný.
Vypadat jako trouba?
Lidé jednoduše nechtěli vypadat hloupě. „Fotografie je důležitý dokument. Není nic horšího, než se zapsat do historie jako prosťáček s úšklebkem,” řekl známý humorista a spisovatel Mark Twain. Zažitým postojem bylo, že jediní lidé, kteří se široce usmívají, jsou chudáci, opilci nebo blázni.
Hlavním důvodem tohoto názoru byla etiketa a tradice portrétní malby. St. Jean-Baptiste De La Salle v Pravidlech křesťanské výzdoby a zdvořilosti z roku 1703 píše: „Existují lidé, kteří dokáží zvednout horní ret tak vysoko, že odhalí téměř všechny zuby. To je v rozporu z dekorem, protože příroda nám dala rty, abychom tyto útvary skryli.”
Názor přetrvával téměř až do dvacátých let 20. století, kdy začaly být fotoaparáty dostupnější a rodinnou fotografii si mohla dovolit i nižší společenská třída. Snímky již nebyly vzácností, ale spíše momentkou. Během druhé světové války byl již úsměv standardem, který přetrval dodnes.
Zdroj:
www.cs.wikipedia.org, www.publicdomainreview.org, www.historydefined.net
