Zdroj: Profimedia.cz
Stáří a chudoba ve středověku: Co se stalo se staršími, kteří zůstali bez zdrojů
Stáří a chudoba – každá z těchto věcí je děsivá sama o sobě, a co teprve obě dohromady. O to více pak ve spojení se slovem středověk. Jak to bylo se starými a nemocnými lidmi? Měl se o ně kdo postarat? Existovaly nějaké instituce, kde by měli i tito lidé možnost strávit alespoň trochu důstojný konec života? Jak to bylo, si povíme v následujících řádcích.
Většina starých lidí našla na stáří útočiště a pomoc od svých příbuzných. Rodina fungovala jinak než dnes, většinou byli její členové svázáni silným poutem, takže se bralo jako samozřejmost, že se děti postarají o své rodiče. Ale ne všichni měli rodinu. A už vůbec ne peníze. Takže ne všechny děti mohly slibu dostát. Ti, kdo majetek a finance měli, ale naopak neměli příbuzné, si mohli zaplatit právě za pomoc ve stáří. Ti, kdo neměli nic, mohli zkusit obrátit se s prosbou o pomoc na nějakou organizaci, obdobu dnešní charity, popřípadě nemocnice a almužny.
Jaký byl obecně život ve středověku se podívejte na tomto populárním videu:
Nejlépe na tom byly vdovy a chudé mladé ženy
Pravdou ale je, že charita nebyla vždy tak štědrá, protože reagovala i na všeobecně represivní postoj úředních orgánů vůči chudým lidem. Takže mezi lidmi byli chudí i chudší, ale vždy potřební a ti méně potřební. Podle „zasloužilosti“ se tedy rozdělovala i podpora a almužny. Nejlépe na tom byli sirotci, dělníci, vdovy, neprovdané dívky nebo nemocní ze špitálů. Těm se mohlo dostávat i pomoci od klášterů a špitálů, někdy dokonce i od cechů a bratrstev. Zejména vdovy a chudé mladé dívky dostávaly nejvíce almužen a nejlépe na tom byly i po epidemii černé smrti, kdy začaly vznikat i útulky pro chudé vdovy neboli "dobré ženy".
Zdroj: Profimedia.cz
Křesťanství a láska k bližnímu
Křesťanská myšlenka hlásala pomoc bližnímu, stejně tak se páni snažili zajistit i formou jakési renty pokojné stáří těm, kdo jim celý život sloužili. Naopak péče o staré rodiče byla náboženskou povinností. Pravdou ale je, jak jsme již řekli výše, že ne všechny děti na tom samy byly tak dobře, aby se dokázali o rodiče postarat, protože s péčí souvisely i velké výdaje.
Na rozdíly mezi chudými a bohatými ve středověku se podívejte zde:
Bohatí pánové se někdy starali i o chudé ve své blízkosti, pomáhali osamoceným a chudým lidem, ale obdobná pomoc a solidarita panovala i mezi chudými navzájem. Společné sdílení neblahé situace lidi spojovalo a dávalo jim větší sílu čelit problémům a strastem. Vznikala tak například i sdružení vdov a nejrůznější přátelské skupiny a svazky, nebo dokonce domy, kde lidé spolubydleli a vzájemně se o sebe starali. Dnes bychom to mohli přirovnat k jakýmsi komunitním centrům.
Pod náboženská společenství spadaly ve středověku i špitály, v nichž bratři své obyvatele živili, oblékali, ubytovávali a pečovali o ně po všech stránkách, ale na péči o seniory se orientovaly jen velmi výjimečně. Hospicy pro staré a nemocné začaly vznikat až mnohem později a jejich kolébkou byla Francie, Anglie a Itálie.
Když se vlastně na celkovou situaci osamělých a chudých lidí ve středověku podíváme dnešníma očima, stále zde můžeme vidět nějakou paralelu s naší moderní společností. Stáří by ale mělo být určitě důstojné.
Zdroje:
old age and aging, www.medievalists.net, www.researchgate.net
