Bylo mezi lety 536 až 550 n. l. Právě náhlá geoklimatická změna, způsobená mohutnou sopečnou činností v oblasti Indonésie, je považovaná za hlavní impuls ke slovanské expanzi do střední, jihovýchodní a východní Evropy.
Hledání země „mlékem a strdím oplývající” nebyl jednoduchý úkol. Úrodná údolí nebyla pustá a prázdná. Často proto mezi původním obyvatelstvem a novými příchozími docházelo ke konfliktům. Jak ukazuje dnešní mapa, staří Slované byli úspěšnější.
Armáda starých Slovanů
„Všeobecně vzato jsou Slované vznětliví a kdykoli připraveni k útoku,” napsal v 10. století židovský obchodník a cestovatel z arabské části pyrenejského poloostrova Ibráhím ibn Jákúb. Byzantský historik Prokopios z Kaisareie ale upozorňoval, že „nejsou zlomyslní ani zákeřní.” V polovině šestého století napsal, že „do boje táhli většinou pěšky. Neměli košili ani plášť, oblečeni byli pouze kdo kalhot. Vyzbrojeni byli kopím."
Archeologické nálezy dále napovídají, že k dalšímu častému vybavení patřil luk se šípy s železnými hroty listovitého tvaru se zpětnými háčky a sekera. V 9. století si bojovníci oblíbili meče, pocházející převážně z dílen porýnských mečířů. Na ty ale navázali i slovanští řemeslníci, kteří je opatřovali ozdobnými rukojeťmi. Nepostradatelnou součástí výzbroje byl také štít.
Strategii boje přibližuje Strategikon, praktická příručka byzantského válečného umění z 6. století, připisovaná císaři Mauriciovi. V jedenácté kapitole popisuje různé nepřátele, od Franků, po Turky až Slovany. Podle knihy barbaři upřednostňovali přepadení a často útočili na bok protivníkovy armády. „V boji jsou nelítostní a často nezastavitelní. Zajatce drží po určitou dobu. Po jejím uplynutí jim dají na výběr. Buď zaplatí výkupné a vrátí se domů nebo zůstanou mezi nimi jako svobodní muži.”
Slovanské invaze
Prokopius z Kaisareie dokonce popsal také průběh jedné z bitev, která se odehrála za řekou Evros, jež nyní protéká Bulharskem a tvoří velkou část hranice mezi Řeckem a Tureckem. „Slovanská armáda, čítající dohromady asi 3000 mužů, se rozdělila na přibližně stejné poloviny. Ke střetu došlo v Ilyrii a Thrákii. I přesto, že Římané měli početnější převahu, utrpěli porážku.” K potupě došlo, když byl zajat člen osobní gardy císaře Justiniána Asbados. „Bojovníci ho zaživa stáhli z kůže a hodili do ohně. Vyplenili všechny sousední thrácké a ilyrské země, a poté se vrátili do své domoviny,” píše historik.
Archeologie ukazuje, že staří Slované byli také schopnými staviteli. Na strategicky důležitých křižovatkách cest, řek a brodů budovali hradiště a hrady. Jejich podoba se lišila dle krajiny. Na území Čech připomínala keltská opevnění s čelními plentami z kamenů a širokými ochozy z dřevěných roštů. V přímořských oblastech se zase inspirovali kamennými hradbami antického typu. K obraně zároveň patřily také lodě podobné vikinským.
Zdroje: www.en.wikipedia.org, www.ancientmilitary.com, www.armyweb.cz
