Výraz "do hrobu" zde mluví poměrně jasně. Slovanské ženy se skutečně vzdaly svého života, aby dokázaly, že svého muže skutečně milovaly. Šlo o důkaz lásky a mnohdy otřesné pohřební rituály. Zprávy o tom, že tyto ženy doslova umíraly se svými muži, jsou tak více než pravdivé.
Strašný osud vdov starých Slovanů
Ženy, které se vzdaly svého života, když jejich manželé zemřeli, totiž potvrdily, že ho opravdu milují...
Pro více informací se podívejte na toto video:
Středověcí kronikáři už ve své době popisovali, jak vypadala věrnost slovanských žen. Tradice, která měla kořeny hluboko v hinduismu, jež měl podobný zvyk. V hinduismu Sati, tj. ovdovělá žena či manželka, šla po smrti svého muže dobrovolně na hranici. Souhlas s upálením byl projevem hrdinství a opravdové lásky k manželovi. Šlo tedy o druh pohřebního obřadu, který však znamenal mnohem víc. Byl především ukázkou toho, jak má vypadat "dobrá manželka".
Žena, která si tuto "cestu pravdy" zvolila, byla následně odměněna tisícem let štěstí na onom světě.
Stejné to bylo také u slovanských žen. Ty po smrti manžela život netěšil, a tak se samy rozhodly odejít na onen svět, aby dál mohly své štěstí sdílet se svým mužem. Byzantský kronikář ze 6. století píše o Slovanech na Dunaji: "...žijí ctnostně, také jejich ženy nad všechny lidské poměry, takže mnohé z nich považují smrt svého muže za svůj konec a dobrovolně se dusí, nepovažujíce vdovství za život".
Významný znalec slovanských zvyků, profesor Aleksander Gieysztor, popsal: Svatý Bonifác psal v osmém století anglosaskému králi o Vendech - západních Slovanech: "...s takovou horlivostí dodržují vzájemnou lásku manželů, že žena, když její muž zemře, už nechce žít. A taková žena, která si způsobí smrt a shoří na jednom hranici se svým mužem, se mezi nimi setká s chválou." Podobně Thietmar z Merseburgu píše na počátku 11. století o polských zvycích za vlády Měška I. před jeho pokřtěním v roce 966. Manželky měly být po smrti manžela sťaty a upáleny na hranici.
Po smrti manžela je čekalo největší utrpení
V eschatologické představě Slovanů se věřilo, že aby byl zajištěn dobrý posmrtný život, musí být cyklus života završen správně. Pohanští předkové obvykle spalovali těla mrtvých na hranici. Věřili, že oheň očišťuje zemřelé a pomáhá jim rychleji se dostat na onen svět. S tím bylo spojeno také vybavení, které mrtvý dostal na svou poslední cestu.
Součástí tohoto "vybavení" však byla také manželka. Mohla být sice vyměněna za konkubínu, ale taková možnost se týkala pouze bohatých a majetných, tedy vyšších vrstev společnosti. Tehdejší elity. Nikoli obyčejných rolníků.
Manželky byly často rituálně vražděny, aby mohly se svým pánem odejít na onen svět. Jedině tak mohla vdovat dokázat, že svého manžela skutečně milovala.
Vdovu, která si smrt dobrovolně nevybrala, čekal život v ponížení a samotě. Navíc byla zbavena téměř všech veřejných práv.
Zdroje:
