Historie starověkého Říma se začala psát v 8. století př. n. l. Z malé osady u řeky Tibery se během několika staletí stala obrovská říše, v níž žilo zhruba 20 % tehdejší světové populace. Podle odborníků civilizace přispěla k vývoji jazyků, technologií, práva, umění a válčení.
I přestože Římské impérium dosáhlo působivých technologických a architektonických výkonů, neměli bychom si ho idealizovat. „Jeho obyvatelé byli krutí a i přes vývoj sanitárních systémů byli proslulí svou špatnou hygienou,” říká archeoložka Ann Kolowski-Ostrow. „Zároveň měli dost nechutných zvyků.”
Nebezpečné záchody
Vyměšování je základní potřebou. Zajít si na toaletu v Římě bylo ale životu nebezpečné, a to z několika důvodů. Za prvé, archeologický průzkum dokázal, že se tato sdílená místa s kapacitou až čtyřiceti lidí neuklízela. Vědci objevili stopy po blechách, vších, švábech i parazitech, jako škrkavky.
Dej mi houbu
Zároveň neexistoval toaletní papír. K očistě sloužila tyč s houbou, známá jako xylospongium. „Byla jedna pro všechny. Aby ji trochu omyli, ponořili ji do kbelíku s vodu a solí nebo octem,” vysvětluje Kolowski-Ostrow. „Byla tak živnou půdou pro tyfus a choleru.” Alternativou k této pomůcce byly keramické střepy se zbroušenými hranami, aby se minimalizovalo zranění. Někteří učenci naznačují, že lidé na ně před použitím vyrývali jména svých nepřátel. Věřili, že jim to přinese smůlu.
Moč pro zářivý úsměv
Veřejné záchody byly součástí rozsáhlého businessu. Na jejich tekutý obsah spoléhaly čistírny, které sbíraly moč. Ta se následně používala jako prací prášek a bělidlo v jednom. O římském císaři Vespasianusovi, jenž vládl v prvním století a zavedl za tuto látku daně, se dokonce tvrdí, že tím zachránil impérium od krachu. Pro domácí účely měla moč i jiné využití. V touze po zářivějším úsměvu sloužila jako ústní voda.
Římské lázně
Starověké římské lázně prosluly jako čistá místa s nádhernými mozaikami. Avšak realita byla pravděpodobně jiná. Místo mýdla se zde používal olivový olej, jenž se natřel na kůži a poté se spolu s nečistotami seškrábal. Takto „umytí” lidé následně zamířili do bazénů. „Voda se ale měnila sporadicky,” říká paleopatolog Piers Mitchell z University of Cambridge. „Na její hladině proto plavalo doslova vše a byla skvělým prostředím k přenášení bakterií.”
Kousek gladiátora
Lázně navštěvovali i slavní gladiátoři, jenž používali stejnou očistnou techniku. Jejich služebníci ale seškrábané kousky nevyhazovali. Byly pečlivě shromažďovány a prodávány jako afrodiziakum nebo pleťový krém.
Kultura obžerství
Snad každý má rád dobré jídlo, pití a setkávání s přáteli. Staří Římané ale své hostiny přivedli do extrému. Nejenže milovali exotické pokrmy, jako rybí střeva nebo prasečí lůna, ale také se cíleně přejídali. V případě, že již neměli hlad ani chuť, ale zábava stále pokračovala, do krku si vložili ptačí pero a obsah žaludku vypudili. Poté šťastně hodovali dál.
Pochybné lékařské postupy
Římská říše byla domovem mnoha umělců a filozofů, které lze označit za pokrokové. Lékařské postupy byly podle našich standardů ale přinejmenším podivné. Když někoho bolela hlava, doporučovalo se, aby si ji potíral látkou s menstruační krví a pil u toho vodu, již se dotkl vůl. U epilepsie se věřilo, že by mohlo pomoci jíst nakládaný velbloudí mozek nebo maso šelmy zabité železem. Bradavice měl odstranit labutí tuk a akné například směs krokodýlího masa a kyperského oleje.
Zdroje: www.en.wikipedia.org, www.theatlantic.com, www.medium.com, www.ancient-origins.net
