Souvislosti mezi zbytky jídla mezi zuby a vznikem zubního kazu si všiml římský učenec Aulus Cornelius Celsus (asi 25 př.n.l. – 50 n.l.), na jehož popud si Římané zuby pečlivě čistili. Otroci svým pánům odstraňovali nečistoty z ústní dutiny tenkými větvičkami, na něž často nanášeli různé prášky a pudry.
Tyto archaické čisticí prostředky bychom však dnes do úst nejspíš nevzali. Jejich složení často zahrnovalo prapodivné ingredience, včetně výtažků z myších či zaječích mozků. Léčebné efekty byly přisuzovány také prášku z volích kopyt či oslích zubů a do zubních past se přidávaly i drcenné lastury ústřic. Takové přípravky měly logicky abrazivní účinky, takže se jimi dobře odstranil zubní kámen, na druhé straně ale vzala za své i sklovina.
Podle britského historika Grega Jennera o svůj chrup úzkostlivě pečovala také manželka císaře Klaudia Messalina. Zuby si čistila práškem z jeleních parohů a ústní dutinu vyplachovala močí dovezenou až z Portugalska.
Moč byla ve starém Římě obecně považována za substanci téměř zázračnou; pro účely ústní hygieny se míchala s kozím mlékem. Mimořádně silné účinky se pak připisovaly moči portugalské, protože se věřilo, že obsahuje víc čpavku.
Bohužel není známo, do jaké míry byly tyto přípravky účinné - na vlastních zubech je dnešní vědci zkoumat asi nebudou. Archeologové byli nicméně překvapeni, když při ohledání ostatků obětí sopečného výbuchu v Pompejích zjistili, že tehdejší lidé měli neobvykle zdravé chrupy. Tento jev však nepřipsali práškům podivného složení, ale starověké stravě, která se na území dnešní Itálie skládala převážně z ovoce, zeleniny a ryb - a hlavně neobsahovala žádný rafinovaný cukr.
