Před téměř čtyřiceti lety

Jihozápad Francie oplývá paleolitickými nalezišti a jeskyněmi, které vyzdobili pradávní homo. A tam se v malebném údolí řeky Averyron před lety procházel patnáctiletý Bruno Kowalsczewski se svým otcem. Z hromady kamenů ze zborcené skály cítili, že z ní jakoby stoupá slabý závan vzduchu… Ve snaze zjistit, co se pod ní skrývá, pak Bruno tři roky odstraňoval kameny, až v roce 1990 vykopal úzký vchod do třicet metrů dlouhé chodby. Na zemi byly kaluže vody, stěny pokrývaly stalaktity a stalagmity.

Jeskyňáři z místního klubu, které Bruno uvědomil, v ní poté našli zvířecí kosti megafauny a stopy po vyhynulých jeskynních medvědech. Jako každý nález i tento byl cenný, ale ne neobvyklý. Archeologický poklad je čekal později až v hloubi jeskyně. V obrovské komoře, tři sta třicet šest metrů od vchodu spatřili „záměrně“ rozbité stalagmity postavené do kruhu a v nich spálené kosti. Vzhledem k jedinečnosti nálezu uvědomili archeologa Francoise Rouzauda.

Nejen stopy medvědí

Rouzaud určil stáří spálených, nejspíš medvědích kostí pomocí uhlíkového datování na 47 600 let. Stejně tak staré musely být stalagmitové struktury, jak se domníval. A zcela jistě nebyly dílem medvědů, jak později tvrdili někteří badatelé. Museli je postavit neandrtálci, kteří jako jediní homo žili na území Francie v tomto období. Svůj výzkum však nedokončil. V roce 1999 zemřel na srdeční selhání. S jeho smrtí tak bádání v Bruniquel skončilo a jedinečný objev upadl v zapomnění. Naštěstí jen na „pouhou“ necelou dekádu a půl.

Přišel rok 2013 a do Francie se vypravila na svou dovolenou jeskyňářka Sophie Verheydenová z belgického Královského institutu přírodních věd, která je odbornicí na stalagmity. V regionálním muzeu ji upoutala výstava o místních nálezech a začala se o jeskyni Bruniquel zajímat.

Pradávné stavby v jeskyni ukazuje následující video:

Zdroj: Youtube

Zpátky do jeskyně

Verheydenovou Rouzaudovo uhlíkové datování zaujalo, ale něco se jí nezdálo. Věděla, že je tato metoda přesná jen do určitého stáří. Sestavila proto tým pod vedením archeologa Jacquese Jauberta a odborníka na stalagmity Dominiqua Gentyho, podala žádost o povolení průzkumu Bruniquel a uspěla. Když vědci do jeskyně vstoupili, na první pohled jim bylo zřejmé, že se skutečně nejedná o náhodné uskupení ulomených krápníků. Jejich uranové datování pak ale bylo nečekané. Zjistili, že pochází z doby 176 000 let, tedy daleko dřív, než Rouzaud předpokládal a než se tu objevil homo sapiens.

Archeologové zjistili, že šest kruhových staveb v jeskyni postavili neandrtálci z nejméně čtyř set odlomených krápníků. Největší má průměr 6,7 x 4,5 metrů, menší 2,2 x 2,1 metrů, jejich výška je 40 centimetrů. Jiné tvoří půlkruh z naskládaných úlomků. Popraskané červenočerné plochy na více než 120 z nich ukazují, že na nich „hořel oheň“.

Neandrtálec není „neandrtálec“

Dle badatelů pradávní stavitelé „přemístili více než dvě tuny stalagmitů“, což svědčí o „strukturované“ společnosti, jak je přesvědčený nejen Jaubert. Ten také věří, že stavbu musel někdo naplánovat a řídit. A že to byla práce skupiny lidí, nejméně tří až čtyř. Nutné bylo také místo osvětlit, a to po dlouho dobu. Někteří badatelé se domnívají, že právě kvůli tomu pradávní homo v temné jeskyni pálili kosti.

Sečteno a podtrženo, nález v jeskyni Bruniquel zcela zásadně změnil pohled na naše pradávné příbuzné. Neandrtálce vědci dlouho považovali za „primitivní,“ těžko si dovedli představit, že by byli schopní budovat „stavby“, a co víc, v podzemí. Dle mnoha vědců jsou „důkazem jejich vyspělého chování“, jak říká i paleoantropolog Erik Trinkaus z Washingtonovy univerzity v St. Louis a jsou nám, člověku moudrému, mnohem blíž, než se předpokládalo. Jaubert jen dodává, že měli zhruba stejné technologické znalosti, schopnosti a sociální uspořádání, jako pradávný člověk. Nebyli to jen naši hloupí bratranci, jak se o nich říkalo.

Proč ale hluboko uvnitř temné jeskyně postavili kruhové stavby? Nenašli se tam žádné kamenné nástroje, lidské ostatky ani známky osídlení. „Přijatelným vysvětlením je, že to bylo místo pro nějaký rituál,“ říká další z vědců Paola Villová z Muzea přírodní historie University of Colorado. S kulturním či náboženským významem souhlasí i Verheydenová, spoluautorka studie zveřejněné na Nature.

Zdroje: archaeology-world.com, bigthink.com, www.theatlantic.com