Do kůže středověkého člověka se dá vžít jen velmi těžko. Do jisté míry ale můžeme pochopit jeho myšlení. Také jste v dětství nešlapali na hranaté kanály, protože vám spolužáci tvrdili, že to přináší smůlu? A když jste viděli sanitku, měli jste nohou vykreslit na zem čtyřku, abyste v té sanitce neskončili i vy. Z podobných pověr jsme vlivem racionální výchovy a vzdělání vyrostli. Ale středověcí lidé s nimi žili po celý život.

Ve středověku samozřejmě nejezdily sanitky a neexistovaly ani kanály. Byla tu však třeba zrcadla, která se nesměla rozbít, nebo sůl, kterou nebylo radno rozsypat. A pokud někdo kýchl, riskoval, že spolu s kapénkami vyprskne i vlastní duši. Proto lidé v jeho okolí rychle vyslovili boží jméno, aby zabránili duši uletět do neznáma. Dodnes ostatně kýchajícím blízkým říkáme "Pozdrav Pánbu!", případně "Pánbíček!"

Jakým pověrám lidé často věří ještě v dnešní době? Podívejte se na video:

Zdroj: Youtube

Víra hory přenášela - a mohla i uklidnit

Zvláštnímu stresu bývaly vystaveny těhotné ženy. Úmrtnost rodiček a novorozenců byla ve středověku vysoká a nastávající matka se potřebovala nějakým způsobem uklidnit, aby se v průběhu těhotenství ze samých černých myšlenek nezhroutila. Pomáhaly jí různé amulety a rituály, které se podle místní porodní báby osvědčily jiným rodičkám. Šťastný porod samozřejmě zaručit nemohly, ale těhulku dokázaly udržet jakžtakž v psychické rovnováze.

Ta se zbortila ve chvíli, kdy se ženě zjevilo nějaké špatné znamení. Krvavý měsíc, hejno vran, houkání sýčka. Tehdy se dostavil strach, jehož se nešlo jen tak zbavit. Porodní bába musela být i dobrou psycholožkou a vymyslet nějaký záchranný rituál, který vliv temných sil odvrátil. Využily se při něm čarovné byliny, kříže nebo obrázky Panny Marie.

Jakkoli nám takové "magické myšlení" dnes připadá úsměvné, ve středověku plnilo důležitou funkci: chránilo člověka před neustálou úzkostí. Některé hollywoodské filmy prezentují středověké lidi jako věčně zasmušilé stíny depresivního vzeření. Z pramenů přitom víme, že se dokázali smát i bavit a kromě příběhů hororové povahy si vyprávěli i historky veselé. Křesťanský kalendář jim ostatně dopřával řadu svátků, o kterých se nepracovalo. Každou chvíli se něco slavilo, a hlavně - byly tu přeci hospody, kde člověk ihned přišel na lepší myšlenky.

Válečná traumata postihovala i rytíře

Na druhé straně ale středověk nemohl být ani tak veselý a rozverný jako filmová verze Noci na Karlštejně. Oslavy se střídaly s obdobími smutku, kdy zemřel někdo blízký. Čas od času se objevil hladomor nebo smrtelná epidemie a do zpěvu nebylo nikomu.

Nesmíme zapomenout ani na války, které zejména pro nejnižší třídu znamenaly hrozivou nejistotu. Venkovské osady se plenily, vypalovaly, vyvražďovaly. To se později zmírnilo díky zavedení rytířské etiky, nicméně každá válka s sebou nesla zhoršení ekonomické situace, což nejhůře odnesli vždycky ti nejchudší.

Dokonce ani rytíři nebyli tak srdnatí a odvážní, jak nám je popisují oslavné básně. Podle historika Thomase Heeboll-Holma z univerzity v Kodani trpěli posttraumatickou stresovou poruchou stejně jako nasazení vojáci moderní doby. Vědec udává příklad francouzského rytíře Geoffroie de Charnyho, který si ve 14. století poznamenal: "Šípy létají všude okolo vás a nevíte, jak byste se před nimi ochránili. Vidíte lidi, jak se vzájemně zabíjejí, utíkají, umírají a upadají do zajetí. Vidíte před sebou těla mrtvých přátel. Ale váš kůň není mrtvý a jeho rychlé nohy by vás mohly odnést pryč. Jenže to byste přišli o čest." (Zdroj: https://www.nbcnews.com/)

Zní to tak trochu jako úryvek z díla autora ztracené generace. Rytířské ódy vedle takové zpovědi vyznívají coby cílená propaganda. Není snadné odhadnout, s jakým strachem středověcí muži vyjížděli do bojů. Nesměli ho dát najevo. Kdo padl, byl automaticky považován za neohroženého hrdinu.

Zdroje: historycollection.com, theconversation.com, www.nbcnews.com