Strach ze zazvonění mě nikdy neopustil, říká Lustigová-Hnátová o transportu

5. říjen 2018 četba na 9 minut
Hana Lustigová-Hnátová s bratrem a rodiči.

Hana Lustigová-Hnátová s bratrem a rodiči.

Foto: Post Bellum

Na podzim 1944 odjížděly z ghetta Terezín poslední transporty na východ, údajně „k pracovnímu nasazení“, ve skutečnosti však do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Od 28. září do 28. října bylo deportováno více než 18 tisíc lidí, z nichž přežilo pouze 1574 osob. Mezi deportovanými a přeživšími byla i Hana Lustigová-Hnátová s příbuznými.

Selekcí prošly jako zázrakem všechny tři ženy společně: „Němci měli zvyk všechno řadit po pěti a příslušní esesáci nás taky hned dali do pětistupu. Pětice pak předstoupila před esesáka. Viděly jsme, že vždycky ukáže rukou nalevo nebo napravo, až přišla řada na nás. Měla jsem kabát, Věrka měla nějakou bundu od Arnošta, s vycpávkami, vypadala docela zdatně, tak nám ukázal esesák na dobrou stranu.

Mamince, která v Terezíně úplně zbělela, ukázal na špatnou stranu, ale maminka si řekla: ‚To ta holka se mnou jela dobrovolně jenom pro tu cestu?‘ A odvážila se říci dobrou němčinou: ‚Prosím, to jsou moje děti.‘ On se na ni podíval, maminka byla o hlavu větší než já, statná venkovská paní, tak ji vzal za ramena a přesunul ji k nám. Maminka jen zašeptala: ‚Můj Bůh byl se mnou.‘“ Většinu lidí z transportu, tak jako v jiných případech, Němci po příjezdu zavraždili.

Z Osvětimi do Freibergu a dál

Asi po dvou nebo třech týdnech v Osvětimi byly Hana, její matka a sestřenice Věra deportovány do tábora v saském Freibergu, pobočky koncentračního tábora Flossenbürg, kde několik měsíců pracovaly v továrně na výrobu letadel. V zimě a na jaře 1945 v továrně zažily bombardování továrny: „Němci utekli, nás tam nechali. Tolik jsme si obě přály, aby továrna dostala zásah, třeba i s námi, hlavně aby byl konec války.“

Ještě před osvobozením byl tábor Freiberg evakuován před blížící se frontou: „Odvezli nás vlakem do Flossenbürgu, ale to nebyla konečná. Vezli nás dál, podél české hranice až do koncentráku v Mauthausenu, kde jsme skončily.“ Cestou transportem viděla Hana Lustigová-Hnátová rozbombardovanou Plzeň, v Horní Bříze přinesli místní deportovaným trochu jídla. Cílovou stanicí byl zmíněný Mauthausen, kde se pamětnice s matkou dočkaly v prvních květnových dnech osvobození od americké armády.

Osvětim stačí jednou

V létě 1945 se s maminkou vrátily do Prahy. S bratrem Arnoštem, o kterém neměly žádné zprávy, se setkaly brzy: „Utekl z pochodu smrti a od dubna 1945 se v Praze skrýval. Někdo mu řekl, že nás viděl v Mauthausenu. Když se vraceli vězni z tohoto tábora, čekal na nádraží a všech se ptal, zda neviděli ženy Lustigovy…“

Od Arnošta se také dozvěděly, že otec v Osvětimi zemřel: „Nikdo ho před selekcí nevaroval, jako Věru, takže si podle spoluvězňů tatínek nesundal brýle. Asi i proto ho nevybrali na práci a zabili ho v plynové komoře. Dlouho jsem po něm tesknila a pořád jsem doufala, že přeci jenom přijde, že se vrátí.“

Hana Lustigová-Hnátová si po osvobození dodělala maturitu a kurz administrativy, našla si pak zaměstnání jako korespondentka u obchodní firmy: „Odpor ke všemu německému ve mně zůstával dlouho po válce, tvrdila jsem například, že píšu švýcarsky, abych nemusela slovo němčina ani vyslovit. Dnes je to už jinak.“ Ačkoli se prý po návratu setkala jen s vlídným přijetím a získala zpět i většinu věcí a dokumentů, které si rodina před deportací schovala, nemluvila o tom, co prožila.

Vdala se, založila rodinu a i s maminčinou pomocí vychovala syna a dceru. V posledních letech se účastní besed o holokaustu a vypráví také o vztahu k bratrovi. Do Terezína, Flossenbürgu i Mauthausenu se po válce vrátila, do Osvětimi jet nechtěla: „Před několika lety jsem našla odvahu, ale dlouho jsem si říkala, že Osvětim stačí jednou…“

Příběh zdokumentovali lidé z neziskové organizace Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniklá díky donátorům z Klubu přátel. Přijměte jejich pozvání i vy. Od 1. října do 9. prosince 2018 navštivte na pražské Letné jedinečnou výstavu Paměti národa k 100. výročí země na místě, kde kdysi stával megalomanský pomník Stalina. Více zde.

Adam Drda, Post Bellum

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky