Jelikož se boty vyráběly převážně z kůže a rostlin, málokdy jsou během archeologických vykopávek objeveny. Profesor Erik Trinkaus se tak při hledání historie obutí zaměřil přímo na lidskou nohu. Všiml si, že se před desítkami tisíci let našim předkům začal zmenšovat palec. Silné kosti, které umožnily dlouhé pochody, nošení těžkých věcí nebo šplhání po stromech, ale zůstaly. „Jediným možným vysvětlením, proč to tak je, je obuv. Byl odstraněn tlak na chodidlo, ne však na celou nohu. Boty tak změnily způsob lidské chůze a rozložení tělesné váhy."
Obutí mělo a má také dopad na tvar nohy. Už ve středověku lidé dbali na svůj vzhled. Na nohy si tak úspěšní měšťané a bohatí šlechtici nazouvali tzv. poulaines. Špičaté boty, jež ve 14. století představovaly vrchol módy. Průpovídka, že za „krásu se musí trpět," platila i tehdy. Za výstřelek zaplatili naši předci bolestivým vbočením palce.
Středověké boty a chůze
Zjistila to paleopatoložka Jenna Dittmar, která se svými kolegy analyzovala 177 koster z období od 11. do 15. století, pohřbených v Cambridgi a okolí. 27 % těl ze 14. a 15. století mělo degenerativní změny na kostech nohy. „Našli jsme jasné osteologické známky bočního tlaku na palec. Mezi kostmi se roztáhly vazy, čímž vznikly díry. Už jen při pohledu to vypadá bolestivě," říká Dittmar.
Středověké boty do špičky
Tato nemoc, odborně známá jako hallux valgus, vzniká, když se palec stočí k ostatním prstům. Boční kost se tak vyboulí. Posléze bolí a může ztěžovat rovnováhu. Dnes touto deformací trpí především ženy nosící lodičky nebo úzké kozačky. Ve středověku to ale byli zámožnější muži, jejichž pozůstatky se našly na městském nebo klášterním hřbitově, kteří si pravděpodobně rádi obouvali poulaines. Na venkovském krchově mělo vbočený palec jen 3 % koster.
Středověkým botám navíc chyběla výraznější podrážka nebo podpatek. Lidé tak nosili obutí, jež bychom dnes pojmenovali jako „barefootky". „Spíše než boty to byly kožené ponožky. Ty krok netlumily, lidé tak při chůzi došlapovali jinak," říká historický šermíř Raland Warzecha.
Pata špička, špička pata
Při chůzi bez tlusté podrážky se spontánně zkrátí krok. Chodidlo je pak kladeno více pod tělo než před něj. Zabrání se tak tlaku na patu. Ploska následně pomáhá odpružit náraz. Naši středověcí předci tak s největší pravděpodobností cupitali krátkými krůčky a dopředu se odráželi konečky prstů.
„Lidé vystrkovali nohy jako tanečnice, prozkoumali terén, pak došlápli celou vahou těla a odrazili se," popisuje Warzecha. „Tento způsob chůze vyžaduje zapojení více svalů. Po půl roce chůze v botách ze 13. století jsem si vytvořil zabijácké lýtkové svaly," směje se šermíř. Našlapování přeš špičku má však další výhodu. Snížuje se šance, že se zraníte. „Když se dotknete země nejprve palcem, vždy můžete zvednout nohu zpět nahoru. Nešlápnete tak na ostrý kámen nebo vosu."
Zdroj:
www.wikihow.com, www.mentalfloss.com, www.magazin.aktualne.cz, www.cs.wikipedia.org
