Lidský pach se vyvinul v rámci evoluce. Jsou za něj zodpovědné tzv. apokrinní potní žlázy vyskytující se v podpaží a kolem genitálií. Jejich sekret rozkládají kožní bakterie. Vzniklé rozštěpené látky pak hráli důležitou roli v životě primitivních lidí. Ti díky nim dokázali rozeznat mladé plodné jedince.
S přibývajícím věkem se mění nejen náš vzhled, ale také náš osobní pach. Podle výzkumníků je za to zodpovědá molekula 2-nonenal, která je v těle přítomna od narození, ale do 30 věku života je překryta jinými vůněmi. Tzv. zápach starých lidí tak není způsoben vnějšími vlivy, ale je zcela přirozený.
Už ve starověku lidé zjistili, že nepříjemný pach odstraní pomocí pravidelné hygieny, oholením ochlupení a používáním přípravků, jež umí pohlcovat vlhkost. První zmínka a recept na deodorat se našel v egyptském lékařském spisu, Ebersově papyru z roku asi 1550 před naším letopočtem. Pravidelné koupele a parfémy využívali i obyvatelé starověkého Řecka a Říma.
Deodoranty ve středověku
S příchodem středověku se svět rozdělil na dva tábory. Evropský zapáchající a voňavý Blízkovýchodní. Zatímco muslimové pokračovali ve starověké tradici, křesťanské učení preferovalo zanedbávat tělo ve prospěch duše. S tím se však nechtěly smířit zástupkyně něžného pohlaví. Hledaly cestu, jak nepříjemný odér vlastního těla přebít.
Stejně jako my se spoléhaly na deodoranty a voňavky. Podle chemičky Sarah Everts se účinný přípravek dal vyrobit svařením bílého vína s listy borůvkovníku. Kyseliny omezují množení mikrobů na kritických místech, listy mají schopnost stahovat póry. Tekutina se nanášela pomocí hadříku.
Méně zámožné dámy šetřící vínem si míchaly vonné bylinky s olovnatou bělobou, jež se mohla vyrobit i v domácích podmínkách. Stačila k tomu skleněná nádoba, do které se vložil kousek olova. Ten se zalil octem. Sklo se směsí se na několik týdnů uložilo do hnoje. Vysrážený bílý prášek se používal nejen k výrobě deodorantu, ale také jako make-up. Jeho nevýhodou bylo, že byl silně toxický.
Jedovatá olovnatá běloba
To však ve středověku nikdo netušil. Ženy, jež chtěly být trendy, si ho nanášely na obličej, krk i dekolt. Doufaly, že budou mít co nejsvětlejší pleť. Ta symbolizovala přepych a nevinnost. Postupem času se však začaly objevovat kožní problémy, pokožka šedla a vysušovala se. Do těla pronikaly jedovaté látky. Chemická reakce směsi uhličitanu a hydroxidu olovnatého s vodou přítomnou na kůži navíc vytvořila kyseliny, které tvář pomalu, ale jistě rozežíraly.
Na nadměrné používání smrtícího make-upu, a tedy otravu krve zemřela královna Alžběta I., kurtizána Kitty Fisher nebo celebrita 18. století Maria Gunning. Olovo v organismu také způsobovalo únavu, ztrátu hmotnosti, nevolnost, migrény, svalovou atrofii a paralýzu. Kosmetika obsahující toxické látky se používala až do 20. století.
Zdroj:
www.veda.instory.cz, www.cs.wikipedia.org, www.fleurtyherald.wordpress.com
