Nikdo se nad tímto konáním nepozastavil. Bylo to běžné. I přesto, že se účastníci hostin snažili dodržet stanovenou etiketu, jež u stolu zakazovala plivat, smrkat, vytrhávat si chlupy z nosu nebo zabíjet blechy, vyměšování bylo považováno za něco naprosto přirozeného.
Volání přírody se totiž nedalo ignorovat. „Během bouřlivých banketů si tak lidé ulevovali na chodbách nebo za praskajícími krby,” říká historička Lucy Worsley. „Bylo to tak neúnosné, že za vlády Jindřicha VIII. se vedení paláce Hampton Court rozhodlo na stěny namalovat kříže v naději, že se lidé budou zdráhat znesvětit náboženský symbol.”
Hostiny a toalety ve středověku
Když ani tato snaha nepomohla, nechal vladař postavit obří záchodový blok. Měl dvě patra a dohromady ho mohlo navštívit 28 lidí. Ti seděli na lavičkách s otvory vzdálenými od sebe přibližně 30 centimetrů. Obsah padal do příkopu, jenž pravidelně čistili speciálně najatí zaměstnanci.
Podobné veřejné toalety fungovaly již dříve. Jocelin de Brakelond, anglický mnich z 12. století n. l. popisoval, že v opatství Bury St. Edmonds málem vypukl požár, když někdo v místnosti, kde byly uloženy kbelíky se senem a vonnými bylinami, nechal zapálenou svíčku.
Není divu, že na ni dotyčný zapomněl. Pravděpodobně se po vykonání potřeby snažil dostat co nejrychleji na čerstvý vzduch. Absence splachování způsobila, že středověké toalety intenzivně páchly. „Přikazuji vám, abyste v žádném případě nezapomněli postavit další záchodovou komnatu,” napsal král Jindřich III. během rekonstrukce Toweru. „Ta původní se nachází na zcela nevhodném místě blízko hodovní síně a ruší nám požitek z jídla.”
Osobní husí brk
Hostiny ve středověku byly okázalé. Běžně měly deset až patnáct chodů a trvaly minimálně čtyři hodiny. Jak toho mohli naši předci tolik zkonzumovat? Jednoduše. Vyprázdnili si žaludek.
Stačilo si odskočit do rohu hodovní síně, vložit si husí brk pomaštěný olejem do krku, trefit se do kbelíku a poté spokojeně pokračovat v hodování.
Zdroje: www.dvojka.rozhlas.cz, www.interesly.com, www.mentalfloss.com
