Duchovně založené osoby následovaly příklad svatého Fintána z Clonenaghu (asi 526 - 603), který si údajně dopřál koupel jen jednou ročně po celých 24 let. Církev si osobní hygienu spojovala s marnivostí a možná i s necudnými pohanskými zvyky. Evropské královské dvory se v raném středověku doslova předháněly v okázalosti svých lázní, kde panovník přijímal hosty v rouše Adamově. Například Karel Veliký se pyšnil obrovským bazénem, ve kterém se někdy sešlo až sto mužů dohromady. Co se pak dělo v lázních veřejných, kde se omývaly muži i ženy v jedné místnosti, si můžeme jen domýšlet. Středověcí lidé se každopádně před sebou moc nestyděli.

Ze 13. století se nám dochovalo následující přikázání jednoho anglického duchovního: "Koupal ses ve vaně se svou manželkou i jinými ženami a viděl jsi je nahé a ony tebe? Pokud ano, měl by ses tři dny postit na chlebu a vodě." (Zdroj: www.medievalists.net)

Středověká města rostla, odpadky a výkaly se kupily v jímkách i na ulicích, a měšťané se k tomu měli přestat mýt. Nevonělo to ani doma ani venku a nevoněli si ani lidé navzájem. Na všudypřítomný zápach se očividně nedalo zvyknout, protože právě v tomto období vzrostla obliba parfémů.

Šlechta si je zpočátku nechávala dovážet z Orientu, později jejich výrobou proslula Francie. Právě odtud se také odvozuje termín " počestná francouzská metoda hygieny" - kontakt s vodou se omezil na bříška prstů před jídlem a pach tělesného potu měly přebít voňavky.

Zdaleka ne každý si však mohl dovolit vůni z Francie. Kdo nepatřil k nejbohatším kruhům, musel si vypomoci bylinami z luk a lesů. Jedny z nejstarších receptů na výrobu domácích antiperspirantů najdeme ve spisu Trotula, který byl sepsán ve 12. století v italském Salermu. Dílo je o to zajímavější, že jeho autorkou byla podle všeho žena jménem Trota. Zřejmě šlo o lékařku, jež se specializovala na zdraví a intimní hygienu žen. Jako příslušnice něžného pohlaví navíc chápala, jak je důležitá pro ženy příjemná vůně těla.

Opocená místa radila otírat bílým vínem svařeným s rozdrcenými listy borůvčí. Na mastné vlasy pak doporučila růžovou vodu, ve které se rozmíchalo několik sušených ingrediencí: okvětní plátky růže, hřebíček, muškátový oříšek, řeřicha a kořen galangalu. Vlasy se měly směsí pokropit a poté vyčesat hřebenem namáčeným do stejné vody. (Zdroj: fleurtyherald.wordpress.com)

Historikové v Trotule nacházejí vliv muslimské kultury, ke které měli lidé v oblasti jižní Itálie mnohem blíže než třeba Středoevropané. Trotiny recepty se nicméně ve vrcholném středověku těšily velké oblibě i napříč Francií a Anglií. Přirozený zápach těla voněl málokomu.