Samozřejmě, že naše barvitá představa o tom, že lidé vyprazdňovali hrnce z oken na ulici, je jedním z obrazů minulosti. Ale je vhodná spíše pro malé děti. Je jasné, že lidé si uvědomovali, kde a v čem žijí, a i jim ležela jejich „životní úroveň“ na srdci, přestože je daleka od té naší. Obvykle se v knihách říká, že lidé vylévali fekálie na ulici, ale naštěstí je to jen z dalších nepravdivých mýtů o středověku.

Biologie člověka se od středověku zjevně příliš nezměnila. Lidské potřeby jsou lidské potřeby. Ulevit si na venkově bylo možné třeba za křovím. Ve městech to však bylo složitější. Bohaté domácnosti měly obvykle vlastní záchody. Pro obyčejné lidi to však bylo složitější a bylo zakázáno chodit na veřejná prostranství.

Pach a nemoci – lidé o nich věděli

Podle ateisty, medievalisty, skeptika a amatérského historika Tima O'Neilla nebyli lidé ve středověku o nic méně citliví na odporné pachy. Ani lidský jim lidský odpad nepřipadal méně nechutný a věděli, že je ohniskem nemocí a nákaz všeho druhu.

I když si nedokázali vědecky vysvětlit, jak může lidský odpad šířit nemoci, věděli jen, že tomu tak je. Většinou to dávali do souvislosti se zápachem exkrementů. Je tedy nasnadě, že středověká města měla ve skutečnosti spoustu nařízení a zákonů, které se týkaly likvidace odpadu, latrín a záchodů.

Na dokument se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Toalety přenosné i veřejné

Na jedné straně existovaly přenosné toalety - od nočníků až po židle - a na straně druhé zabudované latríny, soukromé i veřejné. Ve všech případech byl samozřejmě hlavním problémem odvoz odpadu. Ať už totiž lidé používali nočníky, soukromé záchody nebo veřejné toalety, exkrementy se musely někam dostat a kanalizace nepřipadala v úvahu. Vodní cesty poskytovaly pohodlný způsob, jak se odpadu zbavit. Pokud však byly záchody daleko od potoka, museli jejich majitelé vykopat žumpu, aby moč a výkaly udrželi. Žumpy se však musely vyprazdňovat a uklízet, aby se zabránilo jejich přetečení a úniku - velmi nepříjemné následky! V městských centrech byla správa latrín neboli "záchodů" výzvou pro veřejné orgány zabývající se hygienou.

V menších domech ale latríny nebyly, takže si lidé museli vystačit s vědrem nebo stolicí nad umyvadlem, které se denně vyprazdňovalo. Dalším přenosným zařízením, které bylo fantasknější, bylo "komodové křeslo", nebo lépe řečeno nočníková židle. Je to židle s otvorem na sedadle, pod kterým je připevněn hrnec na moč a výkaly sedícího. Vyhazování moči a výkalů na ulici bylo zakázáno a trestalo se pokutami.

Lidský odpad se obvykle vynášel k některému z potoků, které ústily do nejbližší řeky, a vyprazdňovaly se do vody. A to se samozřejmě neobešlo bez logických problémů.

Každý odpovídal za čistotu před svým domem

Ve velkých městech lidé dokonce uklízeli. Ne že by měli doslova rajony, ale každý, například ve středověkém Londýně, byl zodpovědný za údržbu a čistotu ulice před svým domem. Pokud to lidé nedodržovali, vystavovali se pokutám, které byly poměrně vysoké a lidé si je nemohli dovolit.

V jedné zprávě se píše o rozhořčeném davu, který zle zmlátil cizince, který znečistil jejich ulici kůží z uzené ryby. V takovém prostředí budou lidé těžko vylévat kbelíky s exkrementy z oken. Naopak je vidět, že o své okolí dbali.

Jak vypadaly „toalety“ a kdo se o ně staral?

Nejinak tomu bylo i pokud šlo o exkrementy. Větší domy měly uzavřené latríny připojené k domu nebo za ním, které ústily do hlubokých žump. Tyto žumpy se nazývaly "jakes" nebo "gong" a mužům, kteří byli zaměstnáni, aby se ujali páchnoucího úkolu vyprazdňování těchto jímek, se říkalo "gongfermours" nebo "gong farmers". Jednalo se vlastně o dnešní pracovníky fekálních vozů, ale samozřejmě měli při této práci ve středověku mnohem těžší podmínky.

Není divu, že tito muži byli dobře placeni a gongfermouři ve středověkém Londýně obvykle končili svůj den tolik potřebným koupáním v Temži.

Teoreticky byly tyto latríny sice napojeny na odtokové potrubí, které svádělo odpad do jímky, ale nedbalí majitelé domů však nechali někdy odpad jednoduše spadnout na zem, čímž riskovali vysokou pokutu. Soukromé latríny mohly být také sdílené mezi sousedy, ale údržba záchodů, odtokových trubek a žumpy někdy vyvolávala napětí.

Konflikty vznikaly také tehdy, když jímky prosakovaly nebo přetékaly na pozemky ostatních sousedů. Z tohoto důvodu londýnská vyhláška ze 13. století stanovila, že žumpy obložené kamennou zdí musí být od sousedního pozemku vzdáleny minimálně dva a půl metru. U jímek, které nebyly obezděny kamenem, se vyžadovala ještě jedna stopa.

Nevoňavá éra

Je jasné, že díky vyprazdňování biologického odpadu do potoků a blízkých vodních toků tyto oblasti značně zapáchaly. Například jeden potok v Anglii, ve městě Exeter dostal lyrické jméno "Shitbrook".

A pak samozřejmě – světe, div se - existovaly veřejné latríny udržované městem Londýnem, jako například velké komunální latríny na London Bridge, které ústily do řeky.

Takže se vraťme k tomu, že vylévání exkrementů z oken je jen další z mýtů kolem středověku, podobně jako těžkopádná těžká zbroj, víra v plochou Zemi nebo mnohé stravovací návyky. Všimněte si, že se jedná většinou o senzační věci, které nám připadají nechutné, tudíž populární. Pravda ale byla jinde.

Zdroje:

slate.com, www.medievalists.net