Co jedli lidé ve středověku: dnes bychom nepozřeli jídla bohatých, natož chudiny

21. září 2020 četba na 2 minuty
Středověká aristokracie si libovala v roztodivných specialitách.

Středověká aristokracie si libovala v roztodivných specialitách.

Foto: Profimedia.CZ

Když přijde opravdový hlad, oči se neptají, co je na talíři. Ve středověku byla období hladu poměrně častá, a tak se k snědku ulovilo kde co, třeba veverky, vrabci nebo kočky. Některé bizarní chody se však staly hotovou specialitou a podávaly se i v časech hojnosti. Je libo pečeného ježka?

Středověké receptáře nepočítaly s tím, že máte po ruce všechny ingredience ve stavu polotovarů. Recepty se pojímaly ze široka: "Chyťte ježka a podřízněte mu hrdlo. Potom je třeba ho vykuchat, zabalit do těsta a upéct nebo rožnit."

Pokrmy z ježka přitom nebyly jen delikatesou určenou marnivé šlechtě, lékaři je považovali za zdravou pochoutku, která pomáhá léčit různé choroby včetně malomocenství. Zvláštní sílu prý měl prášek ze sušených ježčích střev. Inu, když vám to předepíše doktor…

Pokud se chtěl šlechtic před svými hosty skutečně předvést, nechal připravit pečeného páva nebo labuť. Aby bylo hned na první pohled vidět, že jde o vzácného ptáka, kuchaři na pečeni navlékali zpátky staženou kůži i s peřím. Pokrm tak měl velmi realistickou podobu, až se hosté báli, že jim z tácu uteče! A v tom byl asi ten "vtip".

Stejně tak se v dávných dobách rozmohla móda servírovat tzv. zpívající kuře. Ubohý kus drůbeže byl už samozřejmě dávno po smrti a upečený, ale přesto vydával pískavé zvuky, jako by zpíval. Trik spočíval v tom, že kuchař kuřeti nacpal do krku trochu síry a rtuti. Reakce s teplem pak způsobila pískání. Komu by to připadalo jako zajímavý nápad, musíme ho varovat: rtuť i síra jsou látkami prudce jedovatými, a k přípravě pokrmů se tudíž nehodí.

Když přišlo období půstu, zbožná šlechta si musela utáhnout opasky. Z masa byly povoleny jen ryby, včetně mihulí a sviňuch. Vedle toho církev povolila i bobří ocas, protože měl podobnou stavbu jako ryba. Teprve v 17. století se biskup z Quebeku nad svými ovečkami smiloval a za postní jídlo označil celé bobří tělo. Bobr se nakonec pohybuje ve vodě, je velmi dobrý plavec, takže je to vlastně také ryba. Dnešní zoologove by s biskupem asi tak úplně nesouhlasili, nicméně v 17. století se s ním nikdo nehádal.

Kdybyste se náhodou během cestování v čase ocitli ve středověké Anglii, raději se běžte najíst k chudé rodině večeřící chlebovou polévku a hrách. Na hradě by vás totiž mohli uctít nadívaným beraním penisem. Možná netušíte, že se do takového orgánu vejde deset žloutků smíchaných s mlékem a tukem. Posypáno skořicí, podle vůně byste nepoznali, co před vás sluha předkládá.

Akční letáky