Lásku ve středověku považovali za nemoc: Léčili ji absurdně a někdy i drasticky

Bolest lásky znal už středověk.

Bolest lásky znal už středověk.

Foto: Profimedia.CZ

Bušení srdce, ztráta chuti k jídlu, nevolnost, potíže s usínáním, nálada jako na houpačce. Mohou to být symptomy nemoci, ale také třeba jen zamilovanost. Dnešní lékaři tvrdí, že na lásku není lék, jejich středověcí kolegové by s nimi nicméně polemizovali.

Vědecké výzkumy přisuzují nepříjemné fyzické stavy doprovázející zamilovanost rozbouřeným hladinám dopaminu, adrenalinu a serotoninu. Psychologická studie z roku 2005 definovala romantickou lásku jako "stav, který se zaměřuje na určitý cíl a vede k pocitům euforie či úzkosti". Tato odborná pojetí nám však nepřinášejí žádné rady, jak se nežádoucích projevů zamilovanosti zbavit. Dosud nebyla vynalezena žádná pilulka, která by nás jedním šmahem "odmilovala".

Romanticky zaměření jedinci ostatně beztak zastávají názor, že stav zamilovanosti má své kouzlo, přestože je s ním spojeno určité utrpení. Středověká medicína oproti tomu v bolestném prožívání lásky viděla nerovnováhu tělesných šťáv, a tudíž i zdravotní problém.

Ve středověku se věřilo, že na lásku existuje lék.Ve středověku se věřilo, že na lásku existuje lék.Zdroj: Profimedia.CZ

Melancholická dispozice

Teorii čtyř tekutin zformovali učenci už během starověku; v lidském těle se podle nich nacházely čtyři základní šťávy: krev, hlen, žlutá žluč a černá žluč. Aby tělo mohlo bez problémů fungovat, poměr těchto tekutin měl být perfektně vyvážený. Jakýkoli výkyv mohl dát průchod nemoci nebo psychické nestabilitě. Konkrétně zamilovanost byla spojována s černou žlučí, a tedy melancholickým temperamentem. Tento předpoklad se mezi lékaři udržel i ve středověkém období.

Podle anglického učence Gerarda z Berry, který na sklonku 12. století napsal komentář ke staršímu textu o melancholii, zamilovaný člověk se fixuje na předmět krásy a touhy, přičemž trpí nevyrovnanou konstitucí a chladem. Nedostupnost nebo ztráta tohoto objektu pak způsobuje trauma, jehož se jen obtížně zbavuje.

Později byla těmto „lékařům“ navržena i uniforma, kterou si s morem spojujeme dodnes. Stojí za ní vrchní lékař krále Ludvíka VIII., Charles de l´Orme, a jedná se o pověstnou uniformu se zobákovitou maskou, kterou známe z dobových obrazů.

Jak léčili ve středověku mor: Zoufalé absurdní metody jsou mimo dnešní chápání

Kořen čemeřice a pouštění žilou

Lékaři přesto přicházeli s nápady, jak nešťastnou lásku léčit. Pacientům doporučovali vystavovat se světlu, chodit do zahrad, dopřát si klid a relaxovat v teplých koupelích s fialkami a lekníny. Ke zmírnění nepříjemných pocitů lásky měla dopomoci i zvláštní strava, bohatá na vejce, ryby a zralé ovoce. Za zaručený lék se pak považovala šťáva z hovězího masa a kořen čemeřice, který radil užívat už Hippokratés. Nejtěžší případy užívaly laxativa a podrobovaly se pouštění žilou, aby se přebytek černé žluči z těla odplavil.

Tragická láska Tristana a IsoldyTragická láska Tristana a IsoldyZdroj: Profimedia.CZ

Nemoc z romantické touhy přitom nebyla brána na lehkou váhu, protože mohla být smrtelná. V mnoha rytířských baladách se dočítáme, jak rytíř či dáma po smrti milované osoby zemřeli samým žalem. V latinské básni Confessio Amantis (Milencova zpověď) ze 14. století hlavní hrdina oslovuje samotnou bohyni lásky Venuši a jejího "asistenta" Cupida. Láska ho prý ničí natolik, že si přeje smrt. Venuše se nad ním slituje a potře mu spánky chladivou mastí, která jeho "ohnivou bolest" utlumí.

Naši středověcí předkové tedy skutečně věřili, že na nešťastnou lásku musí existovat lék. Jeho složení však viditelně znala jenom Venuše. Procházky zahradou a květinové koupele kýžený efekt nejspíš nepřinesly. I když… zkusit to samozřejmě můžete.

Zdroje: theconversation.com, www.medievalists.net, www.thelancet.com