Vědecké výzkumy přisuzují nepříjemné fyzické stavy doprovázející zamilovanost rozbouřeným hladinám dopaminu, adrenalinu a serotoninu. Psychologická studie z roku 2005 definovala romantickou lásku jako "stav, který se zaměřuje na určitý cíl a vede k pocitům euforie či úzkosti". Tato odborná pojetí nám však nepřinášejí žádné rady, jak se nežádoucích projevů zamilovanosti zbavit. Dosud nebyla vynalezena žádná pilulka, která by nás jedním šmahem "odmilovala".
Romanticky zaměření jedinci ostatně beztak zastávají názor, že stav zamilovanosti má své kouzlo, přestože je s ním spojeno určité utrpení. Středověká medicína oproti tomu v bolestném prožívání lásky viděla nerovnováhu tělesných šťáv, a tudíž i zdravotní problém.
Ve středověku se věřilo, že na lásku existuje lék.
Melancholická dispozice
Teorii čtyř tekutin zformovali učenci už během starověku; v lidském těle se podle nich nacházely čtyři základní šťávy: krev, hlen, žlutá žluč a černá žluč. Aby tělo mohlo bez problémů fungovat, poměr těchto tekutin měl být perfektně vyvážený. Jakýkoli výkyv mohl dát průchod nemoci nebo psychické nestabilitě. Konkrétně zamilovanost byla spojována s černou žlučí, a tedy melancholickým temperamentem. Tento předpoklad se mezi lékaři udržel i ve středověkém období.
Podle anglického učence Gerarda z Berry, který na sklonku 12. století napsal komentář ke staršímu textu o melancholii, zamilovaný člověk se fixuje na předmět krásy a touhy, přičemž trpí nevyrovnanou konstitucí a chladem. Nedostupnost nebo ztráta tohoto objektu pak způsobuje trauma, jehož se jen obtížně zbavuje.
Kořen čemeřice a pouštění žilou
Lékaři přesto přicházeli s nápady, jak nešťastnou lásku léčit. Pacientům doporučovali vystavovat se světlu, chodit do zahrad, dopřát si klid a relaxovat v teplých koupelích s fialkami a lekníny. Ke zmírnění nepříjemných pocitů lásky měla dopomoci i zvláštní strava, bohatá na vejce, ryby a zralé ovoce. Za zaručený lék se pak považovala šťáva z hovězího masa a kořen čemeřice, který radil užívat už Hippokratés. Nejtěžší případy užívaly laxativa a podrobovaly se pouštění žilou, aby se přebytek černé žluči z těla odplavil.
Tragická láska Tristana a Isoldy
Nemoc z romantické touhy přitom nebyla brána na lehkou váhu, protože mohla být smrtelná. V mnoha rytířských baladách se dočítáme, jak rytíř či dáma po smrti milované osoby zemřeli samým žalem. V latinské básni Confessio Amantis (Milencova zpověď) ze 14. století hlavní hrdina oslovuje samotnou bohyni lásky Venuši a jejího "asistenta" Cupida. Láska ho prý ničí natolik, že si přeje smrt. Venuše se nad ním slituje a potře mu spánky chladivou mastí, která jeho "ohnivou bolest" utlumí.
Naši středověcí předkové tedy skutečně věřili, že na nešťastnou lásku musí existovat lék. Jeho složení však viditelně znala jenom Venuše. Procházky zahradou a květinové koupele kýžený efekt nejspíš nepřinesly. I když... zkusit to samozřejmě můžete.
Zdroje: theconversation.com, www.medievalists.net, www.thelancet.com
