www.medievalists.net, www.leidenmedievalistsblog.nl
Nejdříve láska
Láska je jako dar. Často přijde nečekaně, překvapí a také občas zklame. Ve středověku byly běžné domluvené sňatky v jakékoli společenské vrstvě, ale berme, že cnostná panna touží po pravé lásce, po dobrovolném svazku manželském. To „nečekaně“ ale stále nepřichází a „sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná najdou tě“ prostě nefunguje. A „sezení“ začíná být dlouhé. Chce vědět, zda se vdá a za koho. V tu chvíli stačí sáhnout po tehdy oblíbené příručce pro dívky a využít některou z odborných rad.
Za koho se provdá zaručeně prozradí jablko, uvádí se v ní. Za plného soustředění s myšlenkami na lásku jablíčko oloupe. Slupka ukáže iniciály jména mladíka, který ji pak zajisté požádá o ruku. Přinejmenším stejnou službu prokáže nit. Tu první, kterou dívka za ranního kuropění upřede, položí na práh dveří. A mládenec, který jako první projde kolem, je její nastávající. Pokud mu k její smůle už prst zdobí zlatý kroužek, obrazně řečeno, pak alespoň ví, že její manžel bude mít dozajista stejné jméno.
Pod čepcem…
Jméno svého budoucí muže dívka zná. Nezavede-li je na společnou cestu osud, jak by měl, pak se o to dle rady musí postarat sama. S kytičkou drobných kvítků, třeba sedmikrásek, planých růží nebo jasmínu a s kamínkem ve tvaru srdce v kapsáři mu pak třikrát musí „zkřížit“ cestu. A je to v kapse. Dívka se provdá a je z ní paní. Je však onen manželský slib skutečnou zárukou? Může se vloudit pocit, že vřelá láska nějak pohasíná. Středověká magie byla plná kouzel pro vyvolání, ale i udržení lásky a povzbuzení sexuální touhy. Baby kořenářky míchaly lektvary, znaly účinné škapulíře a talismany i devatero kouzelných bylinek, které tajně skryté pod polštářem byly zárukou vášnivého a věrného vztahu.
Ne každá ctihodná paní se hned uchýlila k magii. Vždyť i rádoby odborné příručky poskytovaly dobré rady nejen dívkám, ale i vdaným ženám. Třeba pokud žena chce, aby ji její muž vášnivě miloval, musí mu do levé boty vložit list ořešáku utržený těsně před svatojánskou nocí. A pak bude jeho láska neskonalá a po jiné se ani neohlédne. Neuvádí se, zda to působilo alespoň po celý rok až do dalšího svátku sv. Jana, nebo zda si nějaký ten list pro jistotu nasušily do zásoby…
Svazkem drobných kvítků si dívka přivolala lásku
Slibem nezarmoutíš…
… nesplněný slib ale zarmoutit může. Zvláště ten manželský „… zachovám ti věrnost…“ . Láska tak může přinést již v úvodu zmíněné zklamání. Nicméně středověké příručky zahrnovaly i rady, jak mu zabránit a „pojistky“ proti manželově nevěře. Ženám, které měly obavy, aby jejich muž nesešel na scestí s jinou, doporučovaly modlit se za něho. Pro zaručenou účinnost však bylo nutné zajistit u duchovního mši tři pondělky po sobě a zasvětit je sv. Avoji. Údajně takové mše byly časté. Ale zda proto, že ženám zajišťovaly manželovu věrnost či zda se naopak kvůli svému záletníkovi chodily úpěnlivě modlit na pondělní mše, rady moudrých autorek nezmiňují.
Po pravdě, i duše ženy mohla být hříšná a muži mohli mít obavy. Na to však příručky pro vdané ženy myslely. Radily jim, aby svým manželům naznačily, že nejlepším „amuletem“ pro zachování vášně a věrnosti je šperk. Nejlépe náramek s přívěsky. Čím honosnější a větší přívěsky, tím větší jistota. „Pokud muž nabídne své paní brože s velkými ozdobami, jejich láska se stane vášnivější a trvalejší…“ Rada vskutku dobrá, ne-li přímo nad zlato. Do jaké míry klenot přispěl k věrnosti se lze jen domnívat. Když nic jiného, ženě alespoň přinesl radost a muži klid a jistotu, že mu jeho paní bude věrná.
