Nepřímo tedy můžeme říci, že všechna současná léčiva jsou nepřímo potomky čarodějnických lektvarů a medicín. Dříve to totiž byly právě ony, co pomáhalo lidem od nejrůznějších bolestí. Tehdy užívané formule pro zaručený účinek typu "dvojnásobná, dvojnásobná dřina a potíže; oheň hoří a kotel bublá," však dnes již nepoužíváme a kdo ví, jak moc jsou nahrazený příbalovými letáky. To samozřejmě s humorem.

Na úsměvný dokument o elixíru lásky se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Staré dědictví

Pravdou je, že skutečně spousta tradičních prostředků dala vzniknout základním lékům dneška. Například tradiční čínská medicína obohatila svět o efedrin na astma. Kečuánci v Peru zase dali západní medicíně chinin na malárii. Nemělo by nás tedy překvapit, že podivné odvary podivných středověkých čarodějnic jsou vlastně nejen hokuspokusy, ale základ dnešních léčiv. Jedině vyzkoušením totiž můžeme zjistit, co na neduhy skutečně funguje.

Další čarodějnické nálevy byly pravděpodobně od počátku určeny k léčení neduhů. Mnoho „čarodějnic“ a „čarodějů“ se celé věky věnovalo například porodnictví nebo lékařství. Když se se ale kolem roku 1200 začalo lékařství regulovat, bylo zejména ženám znemožněno formální lékařské vzdělání. Mnoho jich bylo označeno za čarodějnice a několik dokonce souzeno za nelegální provozování lékařské praxe.

Čarodějnické lektvary a „mámení“

Jeden z nejznámějších obrazů čarodějnictví dal lidstvu slavný William Shakespeare v úvodním dějství Macbetha. Každý Halloween se vlastně od té doby vracíme k fiktivní podobě čarodějnic míchajících kotle plné pestrých – více či méně přijatelných - ingrediencí: jedovatých ropuch, zvířecích jazyků, prstů mrtvého muže. Bard sice využil skutečný strach z čarodějnictví a okultismu v alžbětinské společnosti, ale je velmi nepravděpodobné, že by většina lidí podezřelých z čarodějnictví v Shakespearově době a dříve ve středověku vařila lektvary pro skutečně nekalé účely. Opravdu měly léčit a většina z nich tedy i nejspíš obsahovala omamné látky nebo jiné známé léčivé prostředky.

Analýza starých léčiv

Již v roce 1545 španělský lékař Anres Laguna zanalyzoval jednu z dávných mastí nalezenou v domě lidí podezřelých z čarodějnictví a došel k překvapivému závěru, o nějž se podělil:

"... nádoba zpola naplněná jistou zelenou mastí ..., kterou se mazali ... byla složena z bylin ... což jsou bolehlav, noční listí, henbane a mandragora." Ačkoli se některé z těchto rostlin podávané ve vysokých dávkách ukázaly jako jedovaté, jiné třeba obsahovaly tropanový alkaloid zvaný hyoscin. A například domorodí Američané používali trnité jablko (Datura stramonium), tedy rostlinu bohatou na hyoscin, jako lokální anestetikum, nebo ji využívali při náboženských rituálech. Hyoscin ve vyšších dávkách může totiž působit delirium a halucinace.

Hysocin

Dnes se hyoscin běžně používá při nevolnosti z pohybu (například na lodi apod.), protože nízké dávky mohou zmírnit nevolnost a žaludeční křeče. A kde je původ? Ve středověké Evropě zase mělo použití hyoscinu souvislost s čarodějnicemi a košťaty. Čarodějnice si totiž údajně aplikovaly mast na kůži na citlivých místech v podpaží nebo na genitáliích a vstřebáváním chemikálií potními kanálky se pak vyhnuly riziku otravy. Zato halucinace si užily dosyta, proto jim například změněný duševní stav mohl způsobit i iluzi letu. Někteří však tato tvrzení zpochybňují, i když záznamy inkvizičních procesů říkají něco jiného: "Při prohledávání skříně té slečny našli dýmku s mastí, kterou si namazala hůl, na níž se proháněla a cválala v hustém i tenkém."

Další středověké „léky“ uplatněné dnes

I další byliny obsahují tropanové alkaloidy. Jedná se třeba o henban černý, rulík zlomocný či mandragoru lékařskou. Z nočního libečku například chemikové v 19. století izolovali atropin - svalový relaxant, který se později používal ke zklidnění pacientů při operacích před podáním anestezie a i dnes je základním prostředkem proti otravě nervovým plynem. Tropanové alkaloidy se i ve 20. století osvědčily jako chemický základ při navrhování léčiv, zejména při výrobě antipsychotika haloperidolu.

I tehdejší lektvary fungovaly podobně, jako mnohé dnešní: Vrbová kůra se používala k léčbě zánětů, česnek k léčbě nejrůznějších neduhů od hadího uštknutí po vředy, náprstník na srdeční potíže. Na závěr je tedy nutné konstatovat, že skutečně zejména bylinné prostředky našly dokonalé uplatnění v dnešních lécích, samozřejmě po několik staletí trvajících bádáních.

Zdroje:

witchcraftandwitches.com, wellspringofhealth.com