Lichva byla z náboženského hlediska nepřípustná hned ze dvou důvodů: odváděla člověka od poctivé fyzické práce a vydělávala mu soustavně i ve sváteční dny, kdy Bůh práci zakázal. Z tohoto důvodu se ve středověkých městech lichvou zabývali hlavně Židé, na které se katolická dogmata nevztahovala. Zato křesťan, jenž by půjčoval peníze za úplatu, riskoval vyobcování z církve.

Vynalézaví křesťané nicméně nalezli způsoby, jak církevní pravidlo obejít. Místo úroku si s poslední dlužníkovou splátkou vzali i movitý dar. Nebo půjčili méně peněz, než stálo ve smlouvě, a tím neexistující úrok vykompenzovali.

Nejčastěji se půjčovalo proti movité zástavě, která se zapsala na rychtářském soudu a odtud také byla případně vymáhána. Stejně jako dnes, už ve středověku se našli vykukové, kteří požadovali i za půjčení menšího obnosu záruku v podobě veškerého majetku včetně nemovitosti. Pokud se dlužník dostal do svízelné situace a přestal splácet, mohl přijít o střechu nad hlavou.

To se netýkalo jen prostých měšťanů, ale také šlechticů a panovníků. Na vlastní kůži to pocítil i sám otec vlasti Karel IV. - když dorazil do Prahy, neměl se ani kde ubytovat. Většina rodinného majetku v českých zemích byla buď rozkradena, nebo právě zastavena. Tatínek Jan Lucemburský Karlovi zanechal víc dluhů než statků.

Veškeré papežské zákazy se tedy daly snadno obejít, lichva v Evropě kvetla a církev měla svázané ruce. Jen v italské Perugii v roce 1462 přišel místní guvernér se šalamounským řešením: zbudoval veřejnou záložnu, kde si lidé mohli půjčovat peníze za velmi nízký úrok od 4% do 12% ročně. Zatrhl tak tipec lichvářům, těžícím ze zoufalců ochotných půjčit si na úrok až pětkrát vyšší. Správu této sociální finanční instituce guvernér svěřil do rukou františkánským mnichům. Bůh v tomto případě úroky podle něj jistě rád povolil, protože byly využity na dobročinnou činnost řádu.