Zdroj: Shutterstock.com
Jak dopadali ve středověku lidé, kteří měli dluhy: lichváři byli nemilosrdní
Jakmile se vedle směnného obchodu objevily peníze, lidé si je začali mezi sebou půjčovat. Úroky však církev zakazovala pod hrozbou exkomunikace. Přesto věřitelé našli cesty, jak na půjčování peněz vydělat.
Lichva byla z náboženského hlediska nepřípustná hned ze dvou důvodů: odváděla člověka od poctivé fyzické práce a vydělávala mu soustavně i ve sváteční dny, kdy Bůh práci zakázal. Z tohoto důvodu se ve středověkých městech lichvou zabývali hlavně Židé, na které se katolická dogmata nevztahovala. Zato křesťan, jenž by půjčoval peníze za úplatu, riskoval vyobcování z církve.
Vynalézaví křesťané nicméně nalezli způsoby, jak církevní pravidlo obejít. Místo úroku si s poslední dlužníkovou splátkou vzali i movitý dar. Nebo půjčili méně peněz, než stálo ve smlouvě, a tím neexistující úrok vykompenzovali.
Nejčastěji se půjčovalo proti movité zástavě, která se zapsala na rychtářském soudu a odtud také byla případně vymáhána. Stejně jako dnes, už ve středověku se našli vykukové, kteří požadovali i za půjčení menšího obnosu záruku v podobě veškerého majetku včetně nemovitosti. Pokud se dlužník dostal do svízelné situace a přestal splácet, mohl přijít o střechu nad hlavou.
To se netýkalo jen prostých měšťanů, ale také šlechticů a panovníků. Na vlastní kůži to pocítil i sám otec vlasti Karel IV. - když dorazil do Prahy, neměl se ani kde ubytovat. Většina rodinného majetku v českých zemích byla buď rozkradena, nebo právě zastavena. Tatínek Jan Lucemburský Karlovi zanechal víc dluhů než statků.
Veškeré papežské zákazy se tedy daly snadno obejít, lichva v Evropě kvetla a církev měla svázané ruce. Jen v italské Perugii v roce 1462 přišel místní guvernér se šalamounským řešením: zbudoval veřejnou záložnu, kde si lidé mohli půjčovat peníze za velmi nízký úrok od 4% do 12% ročně. Zatrhl tak tipec lichvářům, těžícím ze zoufalců ochotných půjčit si na úrok až pětkrát vyšší. Správu této sociální finanční instituce guvernér svěřil do rukou františkánským mnichům. Bůh v tomto případě úroky podle něj jistě rád povolil, protože byly využity na dobročinnou činnost řádu.
