Skromnost, oddanost a bič

Mnoho mnichů paradoxně do řádu nevstoupilo proto, že by v Boha věřilo, ale spíš z donucení. Z velké části o tom rozhodovala chlapcova rodina. Pakliže se jednou ocitl v mnišském společenství, bylo těžké, ne-li nemožné z něj odejít.

Pravidla mnichů se řád od řádu lišila, všechna si ale zakládala na chudobě, skromnosti, mlčenlivosti, pracovitosti, celibátu a absolutní oddanosti Bohu. Například augustiniánský řád nutil mnichy k osmi společným bohoslužbám denně, jež začínaly v noci a končily se západem slunce.

Veškerá neposlušnost či nedodržování kanonického řeholnictví se náležitě trestaly. Velikost prohřešku určovala, zda bude mnich zpívat žalmy vkleče nebo bude tvrdě zbičován. I za to, že se mnich modlil málo nebo že nečetl, když ostatní vstřebávali vědomosti, se mohl dostat do velkých potíží.

Maso nikdy, z vajíček žloutky

Přísná pravidla se vztahovala i na jídlo. Mnich jedl víceméně zeleninu a chleba, maso výjimečně. Například tibetští mniši, jejichž stravovací návyky se za celá staletí skoro nezměnily, si dopřávali syrovou zeleninu a ovoce, z živočišných produktů konzumovali pouze sýr a vajíčko bez bílku, masa se ani nedotkli. Neposlušný mnich nedostal ani to skromné množství jídla. Zavřeli ho do jeho soukromé cely a nechali ho o chlebu a vodě, a to i na dlouhé dny až týden.

Středověk páchl, alespoň tak se to traduje. Kus pravdy na tom opravdu jde; náboženství hlásala, že hygiena a čistota jsou hřích, zatímco špína znak zbožnosti. Mniši na to doplatili nejtvrději, protože jim bylo svoleno koupat se pouze třikrát do roka – před Vánoci, Velikonoci a svatodušními svátky. A i obyčejné koupání má svá striktní a neporušitelná pravidla.

Koupel jako životní zpestření

Mniši se nejdříve svlékli v jedné místnosti a koupat se odešli do druhé. Zvídavým pohledům bránily závěsy. Mniši se kropili studenou až vlažnou vodou, pokud se chtěli sami oholit, měli většinu roku smůlu – břitva byla k dispozici pouze v určité svátky, její nedostupnost měla zamezit případným poraněním. Některé kláštery ale hladce oholené mnichy vyžadovaly, a proto najímaly civilní holiče.

Na koupele se mniši vždy těšili; byly jedním z mála zpestření celoživotní rutiny a na několik dalších dní se mohli znovu cítit jako lidé, než se zase ušpinili.