Společenské postavení bylo pro středověkého člověka velmi důležité a mělo být vidět už na pohled. Zabránilo se tak například situacím, kdy by si bohatý mladík začal namlouvat chudou dívku navlečenou do šatů šlechtičny. Takový omyl by pro jeho rodinu znamenal velký problém, a tak bylo žádoucí, aby lidé (a zejména ženy) svým oblečením nemátli okolí.
V Anglii se dokonce zašlo tak daleko, že styl oblékání jednotlivých vrstev upravoval zákon. Z nařízení podepsaného králem Eduardem III. v roce 1337 nesměly manželky a dcery sloužících nosit závoje pořízené za více než 12 pencí. Dívky a ženy z rodin řemeslníků a zemanů se nesměly na veřejnosti objevit v závojích z hedvábí. Kožešinami se mohly zahřát jen dámy provdané za šlechtice, jejichž roční příjem přesahoval 130 liber.
Manželky a dcery z nižších stavů měly obecně zapovězeno nosit vzácnější látky typu samet, satén nebo hermelín, i kdyby si na ně snad dokázaly našetřit. Šaty vyšívané stříbrem pak byly určeny jen pro vyšší šlechtu. Pokud však róbu zdobily výšivky zlaté, směly ji obléknout jen příslušnice královské rodiny. Pouze jim bylo vyhrazeno také prestižní fialové hedvábí.
Muži si na nějaké drahocenné látky příliš nepotrpěli. Vyšší společenský status vyjadřovali zcela jiným způsobem, a to vycpávkou špičky boty. Komu přední část obuvi trčela do větší výšky, byl větším pánem. Eduard III. si posvítil také na tento zvyk: podle nového zákona nesměl "žádný rytíř titulu lord nebo gentleman, stejně jako žádný jiný muž, nosit boty se špičkou přesahující délku dvou palců, a to pod pokutou čtyřiceti pencí."
Mnohým pánům se s přijetím tohoto opatření zřejmě ulevilo; v botách s nepřirozeně dlouhou špičkou se totiž nechodilo zrovna pohodlně. Zato dívky z chudších rodin mohly zapomenout na to, že by si jednoho dne udělaly radost a aspoň na chvíli se cítily jako princezny v hedvábném závoji...
