Jaký byl ve středověku postoj k postiženým ženám? Církev vše řešila po svém

Studovaného lékaře si mohly dovolit jen bohaté vrstvy.

Studovaného lékaře si mohly dovolit jen bohaté vrstvy.

Foto: Profimedia.CZ

Osoby trpící fyzickým postižením či nevyléčitelnou nemocí nebyly ve středověku ojedinělým jevem. Státní sociální systém však ještě neexistoval, a tak se o ně musely postarat rodiny či kláštery. Postiženým bylo rovněž dovoleno chodit žebrotou, přičemž nezáleželo na tom, zda šlo o muže či ženy.

Fyzické handicapy a nemoci typu malomocenství křesťanství vnímalo jako trest za hříchy, kterých se postižený ve svém životě dopustil. Pokud se někdo s problémem už narodil, bylo to přičteno hříchu prvotnímu, jenž se dědí z generace na generaci už od dob, kdy Adam s Evou ochutnali zakázané jablko. Na otázku, proč se jiní lidé rodí zdraví, tu byla zajímavá odpověď: Bůh dopřál nemocným projít očistcem už během života, takže po smrti už nebudou trpět a nejspíš půjdou rovnou do ráje.

V rukou mnichů, bylinek a modliteb

Malomocní a jinak postižení lidé tedy měli Bohu jaksi blíže a církev považovala za svou povinnost se o ně postarat. Soucit s trpícími měla nakonec v popisu práce. První špitály a leprosária vznikaly při klášterech a fungovaly ze sponzorských darů bohatých vrstev, jimž byla nutnost milosrdenství vštěpována od dětství v rámci dobré křesťanské výchovy.

Léčba nemocných se často omezila na modlitby.Léčba nemocných se často omezila na modlitby.Zdroj: Profimedia.CZ

Izolace od společnosti jistě nebyla pro nemocné příjemná, na druhé straně ale byli u mnichů v nejlepších rukou. Byly to právě kláštery, kde se udržovala vzdělanost a principy medicíny převzaté z antiky. Mnohé představy o lidském těle a způsobech možné léčby byly přesto velmi naivní.

Milostný život ve středověku měl více pravidel, než příležitostí

Co bylo ve středověku považováno za smilstvo? Jak se mravní prohřešky trestaly?

Jednou z nejméně probádaných kapitol středověkého lékařství bylo zdraví ženských orgánů. Debata vyvstávala už jen kolem menstruace. Ačkoli mezi vzdělanci prosakoval názor, že jde o naprosto normální jev potřebný ke zdárné reprodukci, veřejnost i mnozí církevní hodnostáři na menstruaci pohlíželi jako na očistný proces zbavující tělo zátěže hříchů. Panovalo přesvědčení, že Panna Maria a další svaté ženy díky své duchovní čistotě nikdy periodu neměly. Ženy kvůli těmto názorům mnohdy během "svých dnů" nesměly vstoupit do kostela.

Na silnou menstruaci pijavice? 

První studovaní lékaři i lidoví léčitelé si však byli dobře vědomi, že poruchy menstruace znamenají problém. Pokud šlo o ženy z prostého lidu, poradily se s porodní bábou či starší zkušenou ženou ze vsi, která se vyznala v bylinkách. Bohaté dámy, které si mohly dovolit profesionálního lékaře, si oproti tomu většinou vyslechly Hippokratovu teorii o nerovnováze tělních tekutin. Například příliš silné krvácení bylo údajně možné zmírnit puštěním žilou na ruce, aby se proud krve stočil jiným směrem a nezatěžoval dělohu.

Přiložením pijavice se lékaři snažili zmírnit menstruační krvácení.Přiložením pijavice se lékaři snažili zmírnit menstruační krvácení.Zdroj: Profimedia.CZ

Snahy o léčbu ženských potíží byly sice ve většině případů marné, ale aspoň upřímné. Zlom v myšlení mnoha zbožných Evropanů nastal na samém konci středověku po vydání nechvalně proslulého díla Jakoba Sprengera a Heinricha Kramera Kladivo na čarodějnice. Autoři v něm popsali ženu jako labilní bytost náchylnou k pletkám s ďáblem. Její nemoci a postižení už najednou nebyly očistcem, nýbrž důkazem, že vzývá temné síly a Bůh ji za to trestá. S čarodějnictvím byly obzvláště spojovány ženy trpící epilepsií a hysterií. Mnoho z nich kvůli tomu skončilo na hranici, stejně jako báby bylinářky, které se nemocné ženy snažily léčit.

Zdroje: historicengland.org.uk, www.historyextra.com, www.psychiatrictimes.com

Akční letáky