Špínou k pokoře

Předně si musíme uvědomit, že období středověku započalo už v 6. století a končilo zhruba na konci století patnáctého; šlo tedy bezmála o celé tisíciletí, během kterého se musela odehrát řada politických, společenských i kulturních změn. Raný středověk přitom považujeme za dobu nejtemnější - už proto, že o něm máme nejméně dochovaných zpráv. Znalost písma se udržovala jen v křesťanských klášterech, jejichž obyvatelé přirozeně zaznamenávali převážně informace spojené s církevním učením. Dozvídáme se tak, že čistota ducha byla nadřazená čistotě tělesné. Mniši a svaté panny si dopřáli koupel třeba jen jednou až dvakrát do roka, protože špinavé a páchnoucí tělo bylo považováno za výraz zbožnosti a pokory.

To ovšem ještě nemusí znamenat, že jejich vzor následoval veškerý středověký lid. Křesťanská víra se pohanskou Evropou šířila pozvolna a některé zvyklosti prostých vesničanů, jako například novoroční konzumace luštěnin pro zajištění bohatství v příštím roce, se církvi nepodařilo vymýtit dodnes.

Pohanská sauna

Největší problém představuje pro historiky fakt, že se život prostého chudého lidu ve středověku nijak nemapoval, a tudíž o něm nemáme bližší zprávy. Můžeme se tedy jen dohadovat, zda se naši slovanští předkové pravidelně umývali v potocích a řekách, nebo si za účelem hygieny dokonce doma plnili kádě vodou.

Velmi zajímavá je nicméně zmínka o slovanské sauně, kterou najdeme ve spisu Ibráhíma ibn Jákúba. Ten naší zemí projel v letech 965 a 966 a všiml si, že si místní obyvatelé léčí vyrážky a vředy v dřevěných boudách vybavených rozpálenými kamny, jež se polévají vodou, aby v místnosti vytvořily horký a vlhký vzduch. Břevnovský mnich Kristián zase zmiňuje, že vůdce vrahů sv. Václava byl dopaden v parní lázni.

Zdá se tedy, že středověcí lidé v českých zemích o svá těla přecijen pečovali, i když ještě neznali vanu ani vodovod.

Voda jako jed

Situace na dvorech císařů a králů, kteří přijali křesťanství, už mohla být kritičtější. Ibráhím ibn Jákúb se například při návštěvě dvora Oty II. pohoršil nad tím, že si tu nikdo nemyje ruce před jídlem ani po vykonání potřeby. Dvořané si podle něho ani neprali oblečení a nosili ho do úplného roztrhání.

Jen o dvě stovky let předtím si přitom franský král Karel Veliký užíval v Cáchách velkého bazénu naplněného horkou vodou, ve které se rád máčel i se svými syny, přáteli a služebníky.

Pokud hovoříme o "špinavém středověku", máme nejspíš na mysli jeho vrcholné a pozdní období, kdy už stála větší města, ale ještě neexistovala kanalizace. Odpadky i splašky končily na ulici a v řece, prosakovaly do studní a způsobovaly smrtelné epidemie. Zřejmě i z tohoto důvodu byla voda v této době považována za zdroj nebezpečných nákaz a lidé v ní nechtěli ani smočit ruce, natož se vykoupat. Úklid odpadků také nikoho nelákal - ulice musel svého času čistit jen kat se svými pacholky, zatímco zbožný měšťan se měl špinavé práce vyvarovat. Páchnoucí městskou vodu by nikdo ani nepil, takže se ve velkém konzumovalo pivo, při jehož výrobě se škodlivé bakterie zlikvidovaly varem.