Jak se choval ve středověku přihlížející dav při popravách? Kat to neměl lehké

Katovo řemeslo vyžadovalo sílu a zručnost.

Katovo řemeslo vyžadovalo sílu a zručnost.

Foto: Shutterstock.com

Vykonávání poprav na veřejných prostranstvích mělo přihlížející obyvatele v první řadě šokovat a odradit od cesty zločinu. Otrlý středověký lid si však v hororové podívané spíše liboval, než aby si u ní zakrýval oči hrůzou. Pro majetnější měšťany byly někdy připraveny sedačky, na kterých si za poplatek mohli užít popravu doslova jako divadelní představení.

Popravy se obvykle konaly ve dnech volna, aby se na ně mohlo dostavit co nejvíce lidí. Šlo tak vlastně o společenskou událost, kde jste se mohli setkat s přáteli a trochu se odreagovat od rutiny všedních dnů. Abyste tu nepostávali jen tak "na sucho", pouliční prodavači a krčmáři vám nabídli občerstvení v podobě nápojů, ovoce nebo koláčů. Dlouhou chvíli při čekání na průvod s odsouzencem vám ukrátili kejklíři a vypravěči, kteří měli v zásobě řadu historek o těch nejhorších zločincích.

Poprava mečem byla pro kata oříškem

Během vykonávání rozsudků tedy v davu obvykle panovala dobrá nálada. To se ale mohlo zvrtnout, pokud se katovi nepodařilo dostát předepsanému postupu a kvůli trémě či nešikovnosti nechal odsouzence trpět více, než mu bylo souzeno. V případě oběšení nebo lámání v kole to zase až takový problém nebyl, ale například stětí vyžadovalo velkou sílu a zručnost.

Popravy stětím se vykonávaly zásadně na osobách urozeného rodu a zase jich tolik nebylo, takže popravčí mistři s nimi nemívali mnoho zkušeností. Stínání mečem bylo navíc o to těžší, že při něm odsouzený nepokládal hlavu na špalek, jak to někdy vídáme ve filmech, ale klečel se šíjí v mírném předklonu. Pokud kat neoddělil hlavu od těla jedním šmahem, dav ho pokáral nespokojeným bučením. Při extrémně zpackaných popravách začal kata dokonce kamenovat.

Lze štěstí změřit?

Ve středověku byli lidé mnohem šťastnější, než jsou dnes, tvrdí historik

I mistr popravčí se někdy utne…

Pozoruhodný případ se odehrál roku 1625 ve Francii. Mladá šlechtična Helene Gilletová měla být sťata za to, že utajila těhotenství a zabila své čerstvě narozené dítě. Kat Simon Grandjean se zrovna zotavoval po delší nemoci a nebyl zcela ve formě, úřady ho ale přiměly popravu vykonat. Máchl mečem - a odsouzenou zasáhl do ramene. Dívka vykřikla bolestí a skácela se na zem. Dav začal na kata křičet, ať dílo urychleně dokončí. Zkusil to tedy znovu, ale tentokrát nebohou Helene jen bodl do krku. To už lidé na Grandjeana ze vzteku házeli zbytky od svačin a vzápětí k němu dopadlo i pár kamenů. Kat se běžel schovat.

Na scénu přiběhla jeho manželka a pokusila se situaci zachránit tím, že Helene začala škrtit. Podle jedné verze do ní dokonce bodala nůžkami. Dav ale očividně choval větší sympatie ke krásné a trpící vražedkyni než k surové paní Grandjeanové; prorazil stráže a vrhl se na popraviště, kde katovu manželku doslova roztrhal na kusy. Poté vytáhl i samotného popravčího z jeho úkrytu a na místě usmrtil i jeho.

Helene Gilletová popravu zázrakem přežila a král Ludvík XIII. jí posléze udělil milost. Z vděčnosti k Bohu se odebrala do kláštera, aby svůj život zasvětila rozjímání a dobročinnosti.

Zdroje: www.medievalists.net, www.marintheatre.org, www.executedtoday.com

Akční letáky