Potřeba praní nastala ve chvíli, kdy lidé začali nosit oblečení z tkanin. Ty se objevily zhruba před cca 30 tisíci lety. Získávání vláken z rostlin a zpracování živočichů bylo časově náročné a textilie byly vzácné. Nikdo by tak kvůli špíně svůj oděv nevyhodil. Bylo proto potřeba vyvinout účinný postup, jak se znečištění zbavit.
Prvním krokem k udržení neposkvrněného odění byla prevence. Naši předci tak, podobně jako my, nosili spodní prádlo, které se bezprostředně dotýkalo pokožky a pralo se nejčastěji. Pokud nebylo špinavé, jednoduše se vyvětralo a znovu použilo. Podobně se tak „recykloval" i svrchní oděv.
Praní prádla
Většina lidí vlastnila několik kusů spodního prádla a průměrně dva kusy šatů. Ty si lidé z urozených vrstev nechávali denně vykartáčovat, aby se odstranil pot a prach. Pokud oblečení zapáchalo, pověsilo se nad kouřící kadidlo nebo zahřátý parfém. Skvrny byly lokálně ošetřeny mýdlem z loje a dřevěného popela.
Středověká veřejná prádelna v Cefalu
Silněji znečištěný oděv bylo nutné vyprat. Jelikož tato činnost vyžadovala velké množství čisté vody, nejčastěji se pradlenky shromažďovaly u městských fontán, u mlýnského rybníka nebo u řeky za hradbami. Postupem času se z praní prádla stala společenská záležitost.
Nejprve se látky namočily do vody. Čím byla teplejší, tím byla přepírka účinnější. Některé kusy se tak ještě nejprve vyvařovaly. Následně je ženy šlehaly dřevěnou plácačkou, aby vlákna změkla a odstranila se přebytečná voda.
Skvrn a špíny se zbavíš
Pokud bylo prádlo stále flekaté, ošetřovalo se louhem. Ten se vyráběl z vápna, popela z vinných kalů či hrachových lusků nebo kořenu hořce. Poté se znovu vymáchalo v čisté vodě. K odstranění mastnoty se používaly i další produkty, jako byla fullerova hlína, rozemleté kosti, škrob, peří, soda, volská žluč, kamenec nebo ocet.
Oblečení se následně sušilo na šňůrách nebo se položilo na louku. Sluníčko fungovalo jako přírodní bělící prostředek. Hedvábí a vlna se věšely do speciálních komor, v nichž se spalovala síra. Speciální ošetření si žádaly šaty se zlatou výšivkou. Aby se nepoškodila, ale oděv se vybělil, namočil se na půl hodiny do ohřáté moči.
I přesto, že mýdlo znali již staří Egypťané a Sumerové jej dokonce, kolem roku 2000 př. n. l., používali k léčení, až do 19. století bylo vzácností. Vyráběly ho především krajiny, jež pěstovaly olejnaté rostliny, jako bylo Španělsko, Itálie a Francie. K rostlinnému či živočišnému tuku se přidával popel a vůně z tajných ingrediencí.
Zdroje: stores.renstore.com, www.muzeum.svitavy.cz, www.medievalists.net, rosaliegilbert.com
