www.todayifoundout.com, www.ranker.com, www.cs.wikipedia.org

První zmínky o rytířském stavu se objevují již kolem roku 1000 n. l. Rytíři byli v té době elitními bojovníky, u nichž rodokmen nehrál žádnou roli. Postupem času se ale šlechtický původ stal jednou z podmínek, kterou budoucí voják musel splnit. 

Příběh rytíře za začínal psát v době, kdy chlapec oslavil sedm let. V té době byl poslán na dvůr svého příbuzného, kde byl zahájen jeho výcvik. Jako páže se učil ovládat koně, bojovat zatím s dřevěnými zbraněmi, účastnil se honů a plnil drobné úkoly. Ve věku čtrnácti let byl povýšen na panoše. Byl přidělen již k řádnému rytíři, kterému měl být vždy po ruce. Čistil zbraně a pomáhal mu s oblékáním brnění. Ve volných chvílích se učil lovit a zdokonaloval se v šermu.

Život rytíře

Každý panoš musel ovládat boj s kopím, dýkou, lukem, později kuší a samozřejmě mečem. Když byl dostatečně vycvičen, doprovázel svého pána na bojiště. Pokud přežil, mohl se těšit na odměnu. Slavnostní obřad pasování.

Od té doby byl povinen dodržovat mravní kodex, který zahrnoval tři zásady. Musel dokázat fyzickou sílu a odvahu v boji, dodržovat vazalské sliby, chovat se zdvořile, čestně, šlechetně a zbožně. Slušelo se také ochraňovat slabé a pomáhat ženám a sirotkům.

Každodenní život ozbrojených mužů se lišil na základě jejich postavení. Ne každý rytíř byl bohatý a disponoval hradem a poddanými. Ti nejchudší bydleli v domě svého pána a sloužili jako jeho tělesná stráž, případně vymáhali právo nebo řešili místní spory. Ten, kdo měl vlastní panství, měl na starosti jeho chod, správu statků a kontrolu rolníků.

Být středověkým rytířem

Odborníci se domnívají, že rytíř svůj den začínal v kostele, kde se účastnil ranní mše. Následovala snídaně a rozdělení úkolů svým pomocníkům od panošů po velitele hradní posádky. Povinnost rytířů byla i kontrola panství. V sedle tak trávili několik hodin. Často se stávalo, že muži byli mimo domov i několik měsíců. 

Zdroj: Youtube

Každodenním chlebem byl i bojový výcvik. Muži nikdy netušili, kdy je panovník povolá do války. Průpovídkou, že „štěstí přeje připraveným” se tak řídili i ve středověku. „Být rytířem není žádný med,” napsal ve 14. století Geoffroi de Charny. „Musíte snášet horko, hlad a nedostatek spánku. Často se bojíte. Vidíte, jak se lidé navzájem zraňují a zabíjejí. Ale pokud najdete odvahu, získáte věčnou čest.”