Bytový designér by ve středověké dědině práci nesehnal. Většina obydlí vypadala stejně a jejich výbavu bychom dnes označili za skromnou. Ještě v raném středověku se ve východní části střední Evropy bydlelo v částěčně zahloubených stavbách, tzv. polozemnicích s přibližně čtvercovým půdorysem, a ve srubových kostrukcích s kamny.
Průměrná plocha slovanského domu měla kolem 10 až 12 metrů čtverečních. Stavěl se tak přibližně měsíc. Jeho primární výhodnou bylo, že se dal velmi rychle a kvalitně vytopit. Nedílnou součástí venkovského sídliště byly také sýpky, stáje, šopy a seníky. Průměrnou agrální osadu obývalo maximálně 50 jedinců.
Středověká vesnice
Období od 12. do 14. století je spojené s velkými sídelními proměnami a masovým zakládáním nových vesic. Hlavním důvodem byla rostoucí prosperita za vlády Přemysla Otakara II., zavedení trojpolního systému a expanze zemědělských ploch. Také počet obyvatel venkova se za dvě stě let až čtyřnásobil.
Podoba vesnic se tak měnila. Dominovala jí nejčastěji obdélníková náves, kolem které byly v pravidelných rozestupech postaveny usedlosti. Za nimi začínaly lány spojené cestičkami. Dům tohoto období se skládal většinou ze tří čtvercových místností s okny bez skleněných tabulí. Ve střední části byla předsíň, jež často neměla strop. Z ní se vstupovalo do jizby, jejímž srdcem byla kamenná pec pomazaná hlínou. Na podestě se rozdělával otevřený oheň. Absence komínu způsobovala, že kouř zaplňoval celý prostor.
Jizba byla vybavena širokou postelí, dřevěným stolem, lavicemi a nádobím. To zahrnovalo dřevěné misky, lžíce, nože, konvici a hrnec. V této místnosti se pohybovalo průměrně kolem dvanácti lidí. Bylo zde tedy nejen zakouřeno, ale také těsno. Kdo se večer nevešel na postel, ustlal si na lavici nebo na zemi. Sdílení intimností tak bylo na denním pořádku.
Každodenní hygiena
Na druhé straně síně byl sklep, případně také sýpka nebo chlév. Na toaletu se chodilo buď na hnůj za dům nebo rovnou do přírody. O toaletním papíru, topení, dřezu, sporáku, ledničce, pračce nebo koupelně a tekoucí vodě si vesničané mohli nechat jen zdát. To způsobilo, že většina lidí, především z chudších vrstev, se ráno nebo po práci omývala pouze v umyvadélku se studenou vodou. Po vykonání potřeby se utírala slámou, nádobí se mylo sporadicky a pralo se jen zběžně.
Středověcí rolníci se tak stali terčem vtipů o hygieně, jež se objevují v úřednických traktátech. Zde jsou vesničané popisování jako divoká zvířata brodící se blátem, prachem a výkaly, kteří žijí společně s blechami a vešmi.
Zdroj:
