Jeden z prvních ústavů pro psychicky nemocné vznikl už v 9. století na území Bagdádu. Víra nabádala muslimy k tomu, aby se o nemocné členy rodiny postarali, ovšem šlo-li o těžší případ, zvláště pokud vykazoval agresivní chování nebo těžkou psychózu, byla rodina nucena k jeho hospitalizaci. Žádné zázraky se uvnitř zařízení nekonaly – pacienta zavřeli do malé cely a tím léčba většinou končila.
Rozmach ústavů v Evropě započal ve 13. století v Londýně a belgickém Gentu. Že by od dob těch historicky prvních prošly „moderní“ azyly nějakým výraznějším vývojem, se říct nedá. Pacienti byli stále zavíráni do stejných špinavých a tmavých kobek s minimální možností pohybu.
Pokrok v léčbě také nenastal. Trepanace, tedy vyvrtání jedné nebo více děr do lebky, byla vedle ledových koupelí a různých způsobů mučení nejčastější metodou léčby. Celková depresivní atmosféra a neúčinné praktiky specialistů pacientovi jenom přitížily.
Duševně choré nezdržovali pouze ve specializovaných ústavech, ale také v klášterech, některá města je zavírala do věží, v Persii (dnešní Írán) byla pro pacienty vyčleněna část hotelu. Ve všech případech se nemocný cítil jako vězeň odsouzený k smrti.
Do 18. století už mělo každé významnější město Evropy svůj vlastní ústav. Pod vlivem německého lékaře Friedricha Hoffmana (1660 – 1742) se podmínky v institucích pro choromyslné zlepšily, ale stále nedosahovaly patřičné úrovně.
Pomalá reforma
Například roku 1790 zřízený Tollhaus v areálu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze stále připomínal vězení. Rok po otevření bylo v blázinci hospitalizováno 93 pacientů, ačkoliv lůžek bylo pouze 57. Namísto útulných, nebo alespoň obyčejných pokojů s postelí tu na pacienty čekaly cely pro dvě osoby. Tvrdá lůžka byla oddělena jedním sdíleným nočníkem a lavicí. Odborný personál se tu nevyskytoval – v důsledku nízké mzdy zaměstnávali bývalé vězeňské dozorce, kteří k nemocným pacientům přistupovali stejným způsobem jako k trestancům.
Nekvalifikovaný personál užíval leckdy drastické metody léčby – agresivním chovancům podával na zklidnění dávidla a projímadla, zcela obyčejným a v té době stále oblíbeným řešením na všechno bylo pouštění žilou a pokládání pijavic. Personál však pacienty trýznil i leptáním kůže, nemluvě o psychickém teroru, jenž jejich stav zhoršoval. V prvním roce od slavnostního otevření zemřelo v Tollhausu 25 pacientů.
Až zakladatel psychiatrie Francouz Philippe Pinel (1745-1826) se zasloužil o sejmutí pomyslných, ale často i doslovných pout. V ústavech nastolil řád, nechal propustit zbytečně hospitalizované pacienty, zlepšil hygienické podmínky a pro chovance s mírnými psychickými problémy zavedl vycházky. Éra středověkého zacházení k pacientům tím pomalu končila.
